Děkuji za vaši přízeň, kterou projevujete i přesto, že nyní přispívám minimálně.
Pokud si můžu dovolit hodnotit uplynulý rok hodinu a půl před jeho koncem, pak jej musím označit jako velmi kontroverzní.
První dvě třetiny roku byly fantastické, začal krásně hned ze startu - první kvartál jsem strávila s nohama nahoře a plnými doušky si užívala sladké nicnedělání a těšení. Po patnácti odpracovaných letech jsem totiž nastoupila na mateřskou dovolenou. Koukala jsem z okna na lidi jak chodí ráno do práce a u kávy si fotila veverky a ptačí hnízda ve stromech za oknem. Pak se nám narodil Sam a nastal nádherný půlrok, pestrá mozaika z jednotlivých dní, každý něčím nový, hezký a plný.
Koncem léta se ale s počasím začala kazit i tahle pohoda a přišel černý podzim. Všechno odstartovala tragédie mojí sestřenice, která i s miminkem zemřela při porodu. Stačilo tak málo, aby tu oba dva byli - nepodceňovat nic a jet do porodnice dřív :( Tím se moje averze k hrdinkám bagatelizujícím lékařskou péči během těhotenství a porodu jen prohloubila.
Pak přišel o práci po 8 letech můj bratr. Má doma rok a půl staré dítě a další je na cestě. I když dostal odstupné - nešlo o žádný zlatý padák, spíš o takový malý pozlacený padáček - tak způsob výpovědi nebyl zrovna košer, ale jsou firmy, které se v době krize zbavují svých zaměstnanců ještě hůř, takže to zas nakonec nebyla taková tragédie.
Den po Dušičkách nás opustila babička, tátova maminka. Kromě toho, že její naprosto nečekaná náhlá a podle mého názoru předčasná smrt byla šokem, vidět tátu truchlit pro mě bylo utrpení. Navíc, jak už to v takových situacích bývá, přišlo jakési uvědomění si vlastní smrtelnosti, uvědomění si faktu, že ani naši rodiče tu nebudou napořád, stejně jako i my za čas opustíme naše děti. To pro mě byla velká deprese.
Zrovna v této době, kdy jsme byli u babičky v domě a čekali na pohřeb, nám Samuel poprvé onemocněl. Obyčejné nastuzení se záhy proměnilo v menší drama, kdy nám lékařka na pohotovosti řekla, že hospitalizace je nevyhnutelná a hodinový převoz do Prahy, který jsem zvažovala, by náš sípající drobek nemusel přežít. Šlo o akutní laryngitidu. Kortikoidy, Adrenalin, Ambrobene a Ventolin nám však zabraly a čtvrtý den jsme nemocnici opustili s úsměvem na rtech, posíleni o novou zkušenost.
Úsměv nám zmrzl hned o tři týdny později, kdy Sami onemocněl znovu a vážněji, tentokrát šlo o rotavirovou infekci provázenou horečkami, zvracením a průjmy, takže Sami opět skončil díky těžké dehydrataci v kritickém stavu v nemocnici. Během 24 hodin ztratil celé jedno kilo váhy. To už jsem neustála a přišla o mléko. Na kojení mám ale stejně trochu pifku, protože mě mrzí, že Sama mateřské mléko neochránilo, slibovala jsem si od něj poněkud výraznější profylaxi.
3.prosince nás po 6 dnech propustili do domácího léčení a od té doby se Samovi - ťuk ťuk - daří dobře, prospívá a roste.
Tak jsme si snad na čas zase smůlu vybrali a teď se budem mít krásně jak v mexické telenovele ;)
Vám přeji do nového roku především pevné zdraví, hodně štěstí, lásky, spokojenosti, pohody a splněných přání a cílů.
Ať je váš příští rok krásný, vzpomínáte na něj v dobrém a přinese vám jen to nejlepší.
A nezapomeňte vykročit pravou! :) Jako Sam - začal ťapat na své deváté měsíčniny.
