Chanuka Sameach!

Dnes po západu slunce začíná osmidenní svátek světel, Chanuka, něco jako židovské vánoce ;) Všem kterých se to týká, přejeme krásnou Chanuku a všem ostatním vinšujeme nádherné Vánoce, hodně radosti ze splněných přání pod stromečkem a rodinnou pohodu nejen o svátcích!

PS: A pokud vás chytá předsváteční nerv, tak si nalejte trochu vaječňáku (to můžou i těhotné a kojné) a zastavte se na 4 minutky s Chrisem Rea :)

PPS: Mimochodem, Samík miluje Let it snow. Jakmile zaslechne první tóny reklamy na Jacobs, která si letos písničku půjčila pro svůj spot, zastaví se a pohupuje se jak rozený šansoniér :D Dean Martin by měl radost.

Nezlob, nebo půjdeš do školky!

To jsem si zase jednou naběhla na hrábě...

Prostě jsem onehdá dostala hovězí nápad, že Samík začne chodit do školky. Na jedno či dvě dopoledne v týdnu, tak, aby se trochu socializoval, pobavil, pohrál si a připravil se na každodenní docházku a taky aby se začala trochu prodlužovat a přiškrcovat pupeční šňůra, kterou nám v Podolí pozapomněli přestřihnout.
Taky jsem chtěla mít víc času na takové věci jako si v klidu uklidit nebo si uvařit, si v klidu nakoupit nebo si dosaďte cokoli jiného co spadá do pracovní náplně ženy v domácnosti. Nápad se mi líbil čím dál víc a když mi ho posvětila i hlava rodiny, měla jsem radost, jako kdybych právě koupila last minute na Maledivy.
Vytipovala jsem jednu soukromou školku v našem okolí (nebylo to náročné, neb jsem neměla kritéria že se v ní musí vést speciální nebo alternativní pedagogika, vyučovat angličtina a podávat biosvačinky) a dohodla jsem se na první návštěvě, kterou bychom absolvovali spolu. Pro Samíka to nemělo být o moc jiné než náštěva hracího koutku, například.

Den D byl dneska. S ředitelkou jsem byla dohodnutá na deváté hodině, což mě trochu znervózňovalo už dopředu, protože Samík rozhodně nepatří mezi skřivany a běžně v devět hodin ještě doutná v peřinách a nechává si zdát o jízdě na růžovém slonovi nebo řízení hasičského vozu s velikým majákem. Ale nedá se nic dělat, je čas zavést režim, říkala jsem si tvrdě a nenápadně jsem roztáhla závěsy už v půl osmé a pustila do pokojíčku ranní slunce. A tak už po půlhodině šimrání jeho paprsky se Sami jakžtakž probral a přišoural se do kuchyně s výrazem čerstvě vylíhnutého ptáčka (už se mooooc těším, až budeme vstávat a vypravovat se do školy!).
Při snídani jsem se ho snažila namotivovat popisem toho co nás čeká, ale vyprávění o nových kamarádech a hračkách Sama nikterak nenadchlo a housku do sebe tlačil jak nejpomaleji to šlo. Mezi rozvážným žvýkáním si mě podezřívavě přeměřoval a já poprvé zapochybovala o vhodnosti mého odvážného plánu.
S B-ží pomocí jsme se vypravili včas před devátou a na cestu nám svítilo sluníčko a nejen to - nad Prahou se klenula nádherná duha. Jistojistě dobré znamení, ujišťovala jsem se. Když jsme však prošli vchodovými dveřmi školky, Samovi se rozsvítil nějaký pomyslný radar a začal skládat hubičku do krabičky. Nejspíš měl deja vu z minulého života a tušil, že odtud je už jen krůček k denní docházce, poté nástupu do školy, studiím a nakonec to skončí zahájením nekonečného pracovního procesu. Odhodlal se rozhodně nic neuspěchat.

Bylo mi horko. Nepomohlo ukazování obrázků na stěnách ani nefalšovaný zájem culíkaté holčičky, Sam se dožadoval odchodu a plakal tak vyděšeně, jako kdyby právě předčasně uviděl čerta. Po čele mi stékal pot, mimino v břiše sebou mlelo na podporu brášky, Samík mě táhl za ruku k východu a v krku mi kynul obrovský knedlík. Byla to směs dojetí nad pidizařízením pro pidilidi, roztomilými výkresy a dekoracemi a lítosti nad  opravdovým stresem, který Samík evidentně zažíval. Paní ředitelka mě ujišťovala, že to je normální a opravdu nevypadala ani trochu vyvedená z míry, narozdíl ode mě, tak jsem nás radši omluvila, zamumlala jsem že to raději zkusíme jindy a s uřvánkem v náručí jsem spěchala na vzduch, kde jsem se snažila stabilizovat duševní stav nás obou.

Vzala jsem Sama do blízké kavárny na jablečný džus na usmířenou. Popíjel nápoj brčkem, mlčel a vyčítavě si mě prohlížel, když jsem průběh zahájení školkové docházky líčila muži v dlouhé sms, na kterou mi za chvíli přišla odpověď: "Nemuzu rict, ze by me to prekvapilo." (no nejsou ti muži skvělou oporou? Asi sháním tuto knihu..;)).

Ale potom byl Samík aspoň zlatej. Šli jsme spolu nakoupit, držel se mě, dokonce mi chvíli nesl i tašku, nekradl věci z regálů jako obvykle, nepáchal škody a neutíkal jako obvykle, trpělivě se mnou oběhl i další pochůzky, doma snědl oběd a po něm bez obvyklých cavyků zalehnul a usnul (přičemž se ke mně tiskl jako přísavník pětiprstý).

Čerta s Mikulášem jsme na dnešek nepozvali (ostatně to nemáme v úmyslu ani za rok, ani jindy), protože my naše dítě čertem strašit nemusíme. My máme ode dneška jiný zastrašovací nástroj - školku.

PS: Po dnešku mám pocit, že další pokus o docházku budu schopna absolvovat až po porodu a odkojení, až budu zase v normální emocionální kondici. Pokud se mi náhodou už po porodu nevrátí, pak aspoň budu moct použít nějaké podpůrné prostředky jako třeba Bachovky (krizovou esenci), alkohol nebo jiné drogy, protože přátelé, první návštěva školky může být fakt mazec.

Zatracený hormony!

Když jsem čekala Samíka, znala jsem pojem těhotenských hormonů pouze z vyprávění a pozorování hormony "postižených" nebo "zasažených". Štkaní nad televizními reklamami na plenky a životní pojištění jsem nechápala, nadužívání rozteklých zdrobnělin mi bylo nadále cizí a nic mě nemohlo nepřiměřeně dojmout nebo vykolejit. Větší psychické odolnosti a rovnováze jsem se prostě ve svém stavu těšit nemohla. Podobně jako figuranti v tv reklamě na nápoj s l.casei imunitass, i já byla v nějaké imaginární ochranné bublině, skrz jejíž pevnou membránu  se ke mně nedostalo žádné svinstvo světa (s výjimkou týrání zvířat, které intenzivně prožívám nezávisle na svém stavu přesně od doby, co máme kocoura).

No, tak teď na mě došlo. Druhé těhotenství je v tomto ohledu prostě úplně jiné.

Televizní zprávy skoro nemůžu sledovat, protože jsou pro mě emočně velmi vypjaté. Samozřejmě jsou události, které se asi dotknou všech. Třeba opuštěné gorilátko...fň...
Ale jako mně bylo líto Kaddáfího, že ho popravili jako psa! Nepomáhal ani protiargument, že Kaddáfí zase nechal jako psy popravit tisíce lidí - to mi bylo ještě hůř, pro změnu kvůli všem těm lidem.
Ještěže aspoň trochu se u zpráv člověk může zasmát, třeba nad novým češtinským termínem "odklonit" :D z autorské dílny exministra Kocourka. (N@va: Dva pachatelé ve věku 17 a 19 let přepadli večerku na náměstí ve Lhotě a odklonili celou tržbu).
No nezní to hnedle sofistikovaněji? :D

Každopádně já mám pro svoji nezvyklou citlivost soukromou teorii, a to sice že čekám nositele chromozomů XX, čili děvče. Můj mimořádně nuzný zjev by teorii potvrzoval - zatímco se Samem jsem jenom kvetla, měla jsem skvělou pleť a opravdu hezké vlasy, tentokrát mám pleť se sklonem k nečistotám a vlasy vypadají nejlíp v koňském ohonu, nebo pod čepicí. Jiné vysvětlení pro odlišný průběh druhého těhotenství nemám. Tak jsem opravdu zvědavá na březen!




PS: Mimochodem, pokud s vámi též cloumají těhotenské nebo laktační hormony a chcete si poplakat, tak čtěte dál:

Jednou v létě jsme na naší příjezdové cestě potkali ježečka, jenž byl raněný a měl zlomenou nohu, která mu nepřirozeně trčela do strany. Ležel u cesty, sípal a upíral na mě očka jako dva tmavé korálky, smutné a plné bolesti. Mladší děti dělaly óóh! a důležitě spínaly na ježkem ručky, starší Šimon, akční jako vždy, navrhoval neodkladnou operaci na místě. Soused lakonicky konstatoval že to má ježek za pár a ať na něj nesahám, nebo něco chytnu. Měla jsem knedlík v krku a klepala se mi brada z představy, že ježura jen tak pojde. Odnesla jsem ho na zahradu pod strom, pojistila stín deštníkem a svlažila jsem mu čumáček trochou vody. Pak jsem zavolala do záchranné stanice v Makově u Písku, kde byli ochotní se o ježka postarat a navrch mi poradili, ať zavolám na jeho transport Městskou policii. Bylo mi žinantní strážce pořádku s takovým požadavkem obtěžovat, ale kluci překvapili, do 10 minut byli u nás na samotě a naprosto sdíleli moje odhodlání pro záchranu ježečka! Zúčastněně se ho ujali a ještě říkali, že radši vezou raněné zvířátko do ZS, než ožralu na záchytku do Budějovic! ;)
Nejlepší na celé téhle příhodě je, že v Makově opravdu ježka zachránili a po dvou týdnech pustili zpět do přírody.
No... a už se mi zase mlží zrak.......

Rodinné stříbro aneb jak je to s tou péčí o dítě

Dneska jsem narazila na super odkaz na blogu Ronji (doporučuji odkaz, i blog).
Díky Ronjo, díky Veroniko Žilková, budu odkazovat dál a teď na něj navážu.

Když jsem brzy po Samově narození dostala od švagrové (matky tří dětí) knížku o péči o dítě, tak jsem se divila, že zrovna ona shledává takovou knížku jako vhodný dárek pro jinou čerstvou matku, notabene pro mě (protahuju hubu a obracím oči vsloup ;)). Nevěřím, že jakákoli čerstvá maminka nezvládne péči o svoje miminko bez toho, že by se nejdřív musela nadrtit postup v nějaké bichli, často hojně prošpikované reklamními fotkami formátu A4 na dětskou kosmetiku a kočárky, což jasně poukazuje na to, jaký účel má taková kniha především! Drahnou dobu jsem Život dítěte vůbec neotevřela a i přes její velikost jsem ji okázale ignorovala. Už jsem se poťouchle těšila, jak podniknu nějakou odvetnou akci a švagrové dám pod stromeček třeba stolní kalendář Vaříme s Jirkou Babicou nebo knihu Historie a současnost nohejbalu v Čechách.
S odstupem času se omlouvám švagrové i autorce podceňované knihy, Kateřině Janouchové.


Kateřina žije ve Švédsku a nevtíravě zastává laskavou tolerantní výchovu, ale s pevnými hranicemi (tedy žádné: "drahoušku, ty jsi ale opravdu šikovný, ale nebylo by lepší, kdybys přestal tím mečem bodat do parket?").
Je sama matkou pěti dětí, což je mi velice sympatické, protože - při vší úctě k mnoha mužským psychologům, ale i bezdětným ženám-psychouškám - cítím, že jedině ženská, která si projde osobní zkušeností, notabene několikanásobnou, mi může případně opravdu něco říct k takové věci jako je být matkou. Navíc ona umí pojmenovat věci pravým jménem, takže bez frází a příkras přijde na přetřes všechno "lidské", přesto bez zbytečného dramatizování a dělání z "roviny kopec", jak říká naše mamá.

Suma sumárum je opravdu nesmírně oblažující číst, že není vůbec nebezpečné, když je vaše tříleté dítě prakticky živo pouze ze dvou druhů jídel (u nás ze čtyř: kuřecích "híhečků" s brkaší, špaget bolognese, svíčkové a palačinek) a denně mu zcela nevýchovně snesete jedno Kindervejce. Jediné, co to může negativně ovlivnit, jsou maximálně tak vztahy s kamarádkami, které nasedly na módní alternativní vlnu a se svými potomky jedou v bulguru, pohance, naklíčené pšenici, spinují vodu a vůbec veškeré tekutiny a před jídlem zarecitují waldorfskou říkanku:

Všechno co roste ze Země,
chutná a voní příjemně.
Sluníčko s deštěm den co den,
rostlinky ze Země vytahují ven.
Děkujeme ti sluníčko,
žes uzrálo zrníčko.
Děkujeme ti Země milá,
žes to zrnko v sobě skryla.

V knížce je víc "úlevových" pasáží a moc se mi líbí, že v ní nacházím oporu pro některé moje společensky nepřijatelné názory, např. jako že nevidím nejmenší důvod proč týrat dvouleté dítě odnaučováním dudlíku nebo systematickým odplenkováváním. Ještě jsem nezaznamenala žádného fyziologického jedince, kterému by vášeň pro dudlík a plenu vydržela přes školní docházku až do dospělosti, tím míň mám důvod se obávat, že by Samík byl zrovna tím prvním. (A opravdu, přes mé nulové úsilí se zbavil obého, a to dokonce plus mínus nastejno jako "cvičené" děti). 

Ale zpět ke knížkám a rozumům. Je škoda, že není víc "normálních" knih.

Je škoda, že mezi současnými rodičovskými bestsellery je (typicky americkým patosem napsaná) kniha pojednávající o tom, jak vychovávají své děti indiáni v Amazonii, nebo hit o výchově dětí v Západním světě (např. svírání potomků v pevném objetí) od bezdětné psycholožky.

Ale úplně největší škoda je, když v rodině nefunguje předávání selských rozumů a vzorů z generace na generaci a člověk je na to tápání, experimentování a aplikování rozumů z knih a netu vlastně odkázán. Jsem ráda, že mám v té svojí rodině normální zdravý vzor. Díky mami, díky babi, ale i díky vám, táto a dědo!  

Snad se mi podaří to naše rodinné stříbro "nezabít" a předat v pořádku dál!

A proč?

Why? A proč?


Tahle epizoda ze sitcomu Lucky Louie nepotřebuje titulky (jako ne že by tatínkovy odpovědi nebyly vtipné ;)).

Do výbavičky...

Sice máme spoustu věcí ještě po Samíkovi, ale tu a tam na nějakou tu novou nezbytnost narazíme!

Jako na www.littlerockstar.cz:

Pohlavní teror

Příští úterý nás čeká ultrazvuk, během kterého budeme mít možnost odtajnit pohlaví našeho miminka. Zatím však spíš narůstá naše přesvědčení, že této možnosti tentokrát nevyužijeme a necháme se překvapit. Alespoň budeme moci vyhlásit tipovací soutěž mezi rodinou a přáteli a udělat celou věc o fous zábavnější.

Někteří z nich jsou z toho zaskočeni; "no a jak to uděláš s výbavičkou, co když se pak narodí holčička?" je asi nejčastější dotaz. Nevím proč panuje přesvědčení, že když má miminko ženské pohlaví, musí být zahaleno do sirupově růžové a na všem mít obrázky Hello Kitty!

Perfektní rodinka...

Další všeobecný údiv na který narážíme, spočívá v tom že nelpíme nijak na přání, abychom měli páreček. Zjišťujeme, že v českých luzích a hájích patrně spočívá to pravé štěstí v tom, když rodinku tvoří po rodičích tatínkův následovník (maminčin rytíř) a tatínkova holčička (maminčina princeznička), pokud možno v tomto pořadí. Jako bonus může časem ještě přibýt nejmladší benjamínek, na jehož pohlaví už nebude vůbec záležet, protože rodina má svým párečkem "splněnou normu". Na pohlaví třetího dítěte záleží velice pouze tehdy, pokud už jsou doma dva pohlavně totožné exempláře a jde tedy o jakýsi tatínkův reparát a běda, když se narodí třetí dítě stejného pohlaví. Zvláště jde-li o tři dcery, je rodina společensky znemožněna. Od kamarádů muže přicházejí zlomyslné vtípky o záskoku, nutnosti skoupit akcie nějaké továrny na vložky, zřízení další koupelny do budoucna a pořízení kulovnice, kamarádky nabízejí rameno k poplakání a opatrně se ptají: "Budete to ještě zkoušet?".


Ale zpět k nám; je nám opravdu jedno, jestli se narodí holka nebo kluk, obojí má něco do sebe, obojí má své výhody i nevýhody a budeme se upřímně radovat v každém případě. Úplně stejně jako se radují všichni šťastní rodiče, kteří vítají nového zdravého člena rodiny.

Veřejné mínění nebo přání druhých je pro mě úplně marginální. A neříkejte, že se mi to kecá, když už jsem muži syna povila! ;)

Konečně zima...

Konečně se ochladilo, hurá!
Konečně teploty klesly pod 10 stupňů a počasí získává ostrovní melancholický ráz. Dost bylo kýčovitých pohledů do zahrady na magnolie, oleandry, nebo muškáty v truhlíkách.
Konečně trochu zimy a vlhka za okny, a s tím související legalizace lenošení u krbu nebo kamínek.
Konec nošení letních modelů ze kterých vykukují ramínka podprdy, konec žabek a crocsů, přichází čas softshellu, gore-texu, vlny, tvídu a kůže.

Konečně taky můžeme zútulnit domov dekoracemi z šípků, jeřabin, kaštanů, žaludů, zčervenalých akátů a verandu osázet dýněmi! (řezané kytky a levandule už byly fakt okoukané).
Konečně zazimujeme bazén a nebudeme se muset koupat! (a hlavně se zabývat jeho údržbou).

Konečně můžeme zaparkovat sekačku na trávu do stodoly a udělat jí i zahradní hadici na půl roku pápá!
Konečně můžeme dát za okna krmítka (McDrive pro ptáčky) a i v Praze přivítat za okny rezavé veverky!
Konečně nemusíme trávit tolik času venku a můžeme začít chodit chytat nezbytné dětské nemoci do heren a dětských koutků!


Ne, nezbláznila jsem se. Jen se snažím hledat něco pozitivního na tom, že skončilo krásné babí léto a stylově jsme zahájili novou sezónu první letošní laryngitidou u Sama a silnou rýmou u mě (dvojnásob hnusnou když si nemůžete chobot pořádně prokapat účinnými kapkami, které jsou v těhotenství zapovězené).

Tak aspoň Early Winter od Gwen Stefani :)
Krásně melancholická, o ochlazení jen v přeneseném slova smyslu.

Bude nás o jednoho víc...

Jak už jsem předesílala na jaře, rozhodli jsme se, že je čas podniknout něco pro to, abychom počali Samova bratříčka nebo sestřičku. Samík roste jako z vody, moudří, osamostatňuje se a potřebuje parťáka. Navíc, statistiky nám dávaly poměrně nízké šance, že by kryoembryotransfer mohl vyjít hned napoprvé, takže pokud jsme se chtěli začít těšit na další dítě někdy v průběhu dalšího roku, bylo potřeba jednat co nejdříve.

Objednala jsem se do Pronatalu na ultrazvuk a dostala termín na 11 den nového cyklu. Jak mi bylo dávno známo, moje cykly jsou delší než je běžné, takže 11DC na utz nebylo vidět vůbec nic. Předpoklad byl, že ovulace bude až někdy kolem 20DC, další kontrola teda spadala na 16DC. To už byl nález lepší, v levém vejcovodu byl dominantní folikul a endometrium mělo 9mm. Dostala jsem recept na injekci Ovitrelle s obsahem hCG na podporu ovulace s tím, že si ji mám píchnout do břicha následující večer ve 20.00h a očekávat v příštích dnech ovulaci, která navodí ideální hladinu hormonů a vnitřní prostředí pro přijetí embrya. Jeho transfer byl pak naplánován o 6 dní později (resp. 6 dní po aplikaci Ovitrelle).

Ovitrelle

A tak jsem 23 den cyklu dorazila do Pronatalu připravena přijmout 1-2 embrya podle okolností. Preferovali jsme s mužem přenos pouze jednoho, protože jsme chtěli eliminovat riziko (nebo šanci, chcete-li) dvoučetného těhotenství, zároveň jsme ale nechtěli snižovat naše celkové šance na úspěch. Nezanedbatelná je také cena takového jednoho přenosu; nezávisle na počtu embryií zaplatíte 6800.- Kč (5000 stojí přenos, 1700 katetr a 100 pobyt na stacionáři). Nebylo by tedy úplně ideální, kdyby se zadařilo až na pátý pokus - a že je takových případů až až!
Stáli jsme před dilema a nebylo to úplně příjemné.  Nakonec jsme se rozhodli odevzdat to do rukou vyšší moci. Ostatně ráno u snídaně jsme si říkali, že nikde není psáno, že embrya rozmražení přežijí a že vůbec bude co přenášet! S tím jsme se ráno rozloučili, muž odjel do práce, Sam putoval k babičce na hlídání a já jela na poledne na transfer.

Rozmražena bývá (obvykle den předem)  slámka s dvěma kousky, ze kterých se vymyje konzervační roztok a embrya jsou vložena do kultivačních boxů, kde se sleduje jejich další vývoj do druhého dne.
Naše embryoložka pro mě to ráno měla dvě zprávy: Jedno z embryí rozmražení nepřežilo, během noci se přestalo vyvíjet a rozpadlo se. Druhé se však jevilo velice životaschopně a čile se dál dělilo. Dostalo nejvyšší ocenění kvality a paní doktorka ohodnotila naše šance padesáti procenty!
Tak se tedy nějak přirozeně vyřešilo naše dilema ohledně toho, zda přenést jedno nebo dvě.
O dvě hodiny později mi bylo vpraveno pětidenní embryo nejvyšší kvality. Přenos probíhá zjednodušeně zhruba tak, že se ženě zavedou nejdříve zrcadla, poté tenký katetr přes čípek, do kterého se stříkne tekutina s embryem v kontrastní látce, na ultrazvuku se zkontroluje pozice embrya, následně se ještě jednou zkontroluje zda v katetru něco nezbylo, pacientka se přeloží na postel, podle uložení dělohy buď na břicho nebo na záda, v této pozici si zhruba hodinu odpočine a dál všechno běží dle vůle B-ží, jak říká náš táta :).
Nasadila jsem si klidový režim, Samík odjel na dva dny k mým rodičům na hlídání, kam jsem třetí den dorazila a plánovala zůstat celý týden a odpočívala jsem. Pátý den po přenosu mě napadlo vyzkoušet zda už z mi z krve vymizelo veškeré hCG z injekce Ovitrelle, které jsem si v množství 6500 jednotek aplikovala týden před přenosem. Chtěla jsem se vyvarovat toho, že bych později při regulérním testování našla slabou druhou čárku a zbytečně se pak zabývala přemítáním, zda jde o zbytek hCG z injekce, nebo "nové" hCG, produkované embryem, které se už uchytilo. Proto tedy testování už pátý den po přenosu. Ale...

Testovací proužek jsem ponořila do ranní moči a nechala nasáknout, položila napříč přes okraj sklenice a šla jsem si dělat čaj. Jedním okem jsem viděla, že se okamžitě vybarvil testovací proužek. A už po jedné minutě jsem zahlídla, že v testovacím místě se udělala velice slabá čárka, jaké se obecně říká DUCH. Zatajil se mi dech a dostala jsem se přesně do té spirály přemítání, které jsem se chtěla původně vyhnout.  Byla jsem jedenáctý den po aplikaci Ovitrelle, 5 dní po přenosu embrya a musela jsem čekat, abych mohla čárku vyhodnotit jako pozitivní nebo falešně pozitivní. Jak kruté ;)
Nicméně čárka sílila každé další ráno, testy se vybarvovaly pěkně v limitu, 11 den po přenosu jsem si došla na krev a byla pozitivní (344j./ml). Na opakovaném testu bylo už 895 a na ultrazvuku o 14 dní později už bylo vidět naše druhé dítě!

Dá-li B-h a bude všechno v pořádku, přijde na svět začátkem března, takřka přesně tři roky po našem prvorozeném.

Nechceme ještě nic zakřiknout, ale přesto jsme velice vděční, že nám vyšel náš KET hned napoprvé, notabene jen s jedním embryem a jsme si vědomi, že máme opravdu mimořádné štěstí. Děkujeme B-hu, lékařům, rodičům i přátelům, všem, kteří stojí při nás a přejí nám.

Jsme moc šťastní a těšíme se.

vývoj testů a pozitivní krevní test 11 den po KET

Mateřská - jedna dlouhá dovolená (bez pauzy)

Jsem si to onehdá v takovém pěkném slunečném pozděsrpnovém odpoledni štrádovala po Pankráci, když se za okny České pojišťovny zpoza vertikálních žaluzií vynořila dámská něžná ručka s konvičkou a jala se zalévat květiny na parapetu. Pátek! Blesklo mi hned hlavou. No jo, pátek a 16.10h. Škvírou v žaluziích vidím, jak druhá ručka drží dva šálky. Tady to někdo balí.... ještě se trochu kosmeticky podělá stůl, naposled se projede a protřídí pošta v Outlooku, vypne se Skype, ICQ, shodí se fejsko a jde se na dva dny prázdnin. To se někdo má! Víkend!........... CO JE TO VÍKEND?

Moje závist kulminuje, když se toutéž trasou vracíme o hodinu později a stavím u zahrádky náležící Potrefené huse, zatímco čekám na Sama, až doobdivuje ruch přilehlé křižovatky a dorazí na svém odrážedle. Mezitím nenápadně za skly slunečních brýlí hltám cvrkot na zahrádce. Euforicky rozjařená skupinka mladých žen, které si skočily po práci na dvojku, mladý a zajisté bezdětný pár, který se nejspíš rozhodl jednoduše cestou z práce povečeřet venku, aniž by jejich spontánnímu rozhodnutí předcházel týden logistického plánování a obvolávání babiček. Sedí nad carpacciem s hoblinkami parmezánu, v eiskýblu odpočívá láhev vína a asi rekapitulují týden, možná plánují ten další... z úvah mě vytrhává Sam, když mi najíždí na holeň. Na páreček jistě zapůsobil trochu antikoncepčně.

Musím se přiznat, že mi víkendy opravdu chybí. Ne, že by v mém kalendáři chyběly soboty a neděle, to přirozeně ne, ale já je prostě ve spleti těch všech dnů na mateřské poznám maximálně podle toho, že se přesuneme na venkov a manžel ráno nevstává a nikam nespěchá. Ale v mém programu nějak nenastane žádný dvoudenní odpočinek, během kterého hodím práci za hlavu, na 50 hodin zcela vypnu a změním režim a dvě rána po sobě si přispím. Naopak, můj malý šéf mě o víkendu zaměstnává snad ještě víc, objeví totiž v tatínkovi vítané publikum a tak předvádí celou škálu blbostí a lumpáren, jako třeba tanec na skleněné desce stolu, skok vysoký a daleký z kuchyňské linky, hození kostky z lega do útrob repráku (subwooferu) domácího kina (což zjistíme až když nám večer nepříjemně rezonuje zvuk u komedie s Diane Keaton, na kterou jsme se celý týden těšili), případně nenápadně pustí (pokud možno teplou) vodu v koupelně a zavře dveře, abychom na to přišli až tak za dvě hodiny. Na důkaz, že si tatínkovu přítomnost nadmíru užívá, rozhodne se nezamhouřit oka po obědě a zcela tak vynechat polední odpočinek (který zvláště nyní vyvažuju zlatem). Když mi chce manžel ulevit a vzít ho na nějakou "pánskou jízdu" aspoň na půl dne, předstírá náš prvorozený, že beze mne do půl hodiny zhyne jako by mu někdo utípl kyslík, tak zpravidla vyměknu, jdu jim dělat křena a spím aspoň "v duchu".

Abych ale našeho kloučka furt jen nepomlouvala, samozřejmě nás většinu času obšťastňuje a dělá nám upřímnou radost. Hodně se s ním nasmějeme. Je to náš miláček a naše slunce, ale sladké víkendy mi prostě během téhle dovolené chybí.

Už brzy...

Všechny vás po dlouhé době moc zdravím!

Doufám, že se máte krásně, stejně jako my! Chytáme poslední sluneční paprsky na naší (na dlooouho) poslední dovolené, ale jakmile se vrátíme, hned vás zahltím detaily novinek, především teda té největší :)

Zachovejte mi přízeň a za pár dní to sem začnu sázet.

Abyste mi tu neumřeli nudou, tak aspoň  jedna malá vsuvka - takhle podobně to někdy vypadá i u nás :D

Samův velký malý vůz

Sam má nové přibližovadlo, jen nerad se totiž vzdal mnohem menšího odstrkovadla ve prospěch Eliáška, o rok mladšího bratránka, jehož věková kategorie je jaksi odpovídající. Takže jsme hned pořídili náhradní, především takové, u kterého by neměl kolínka až u brady.
K naší velké "radosti" byl ze všech autíček největší a tudíž pro Sama nejlepší pouze Mercedes, tuhle značku fakt nemusíme a doma Mercedesům interně přezdíváme HVĚZDOLET. Taky si o majitelích hvězdoletů myslíme své a aféra piráta z D1 pana Trpišovského naší teorii jen potvrzuje (stejně jako výjimky potvrzují pravidlo, tak se případně nečilte. Koneckonců teď je majitelem Mercedesu i Samík ;)).

Každopádně auto jako takové je moc fajn;  kola jsou gumová, takže nedělají rambajs, podvozek je vyšší,  čili nevadí přejetí drobných předmětů (u nížšího odstrkovadla se vždy zaklínila do podvozku a Sam je vláčel dál, mně z toho skřípotu šly uši do kornoutků, no znáte to). Takže: doporučujeme!

P.S.: jediná drobná nevýhoda je, že auto má i víčko na nádrž, takže teď má náš lux další funkci a jeho hadice musí suplovat benzínové čerpadlo. Já jsem samozřejmě pumpařka. A ten černý Mercedes nejenže odjíždí od stojanu bez placení, ale ještě mi občas přejede špičky nohou. Zatracená práce!

Pro Sáří

Sáří, myslíme na tebe a posíláme hodně trpělivosti do termínu testování a především strašně moc štěstí!!! Ať se testy vybarví a všechno klapne až do zdárného konce koncem zimy 2012! :)

Narozeninový mejdan

Ano ano, jak už zde bylo zmíněno, uběhly dva roky od doby, kdy mi jednoho krásného posledního březnového sobotního odpoledne v 15:45 středoevropského času (málem jsem napsala středočeského) rupla voda a o 16 hodin později přišel na svět císařským řezem, jak se na princátko patří, náš poklad.
I chytli jsme se této příležitosti, abych se legálně mohli opít před prarodiči výše jmenovaného a uspořádali mýdlo jak se patří.

Zároveň jsme sezvali naše nejbližší se svými ratolestmi a druhou dubnovou sobotu, kdy už bylo dostatečně teplo a byl předpoklad, že všechny teplůtky, rýmičky a kašlíčky budou vyléčeny, jsme uspořádali oslavu. Bohužel, předpoklad byl mylný, pár dětí mělo omluvenou absenci, Áju trápilo ucho, Robínek měl nudle jako opratě, a někdo další z přítomných s sebou na oslavu vzal i bacila střevní křipky, takže Samík noc a den po oslavě problinkal, jako kdyby to báječně nachlazené Chardonnay 2004 popíjel s dospěláky (a následně jsme virózu prodělali úplně všichni, kromě dědy a strýčka, který preventivně požíval slivovici a vyplatilo se mu to).

Tím však stinné stránky mejdanu končí, vše ostatní se podařilo, ještě jednou děkujeme všem dětem i jejich pyšným a unaveným rodičům za návštěvu a dárky, rádi jsme vás viděli, škoda, že jsme si toho moc nestačili říct, protože jsme neustále odbíhali k ratolestem, utírali zadky, nudle, obouvali botičky, utahovali tkaničky, zastrkávali trička do kalhot, dělali záchranu na skluzavce, fotili děti (Luisa: "tetó, vyfoť mi zadéék"), krmili, nutili je dodržovat pitný režim, řešili šarvátky a tišili, aby to v restauraci nebylo jako v pavilónu opic a divého ptactva zároveň!

Moc se nám to opět líbilo a těšíme se na další akci, grilování u nás na chaloupce, termín upřesníme, ale kdyby se to sešlo tak, že už se bude dát lítat po zahradě "na Adama" (jen děti pochopitelně), koupat se a večer posedět u grilu (s chůvičkama uprostřed stolu, to je pak sranda jak všichni skáčou po těch svých, když v nich škrtne :D), tak by to bylo supiš a perfiš (kdopak ví, odkud tyhle patvary pochází?)!

Na závěr tradičně děkujeme Prácheňské cukrárně ve Strakonicích za báječný a nádherný dort, velice si vážíme toho, že nám jej dovezli až do Prahy a byl opravdu výborný, poctivý, s pravým máslem a smetanou, žádnými umělými náhražkami. Svět je tady ještě v pořádku, abych parafrázovala reklamu na Globus.
Dále děkujeme Rodinné restauraci Maják v Praze-Stodůlkách za poskytnutí prostoru, trpělivou obsluhu, dobré jídlo a pití, je fajn že jsou v Praze restaurace, kde jsou děti opravdu vítány a nejen trpěny.
Obojí vřele doporučujeme!

Jaroooooooooooo!!!!!!!!

   

2. narozeninky

Dneska jsou Samovi 2 roky. Přejeme ti s tatínkem všechno nejlepší, broučku!

KET

Jo! Málem bych zapomněla. KET, čili kryombryotransfer by mohl proběhnout začátkem května. Sice jsme mocně plánovali březen, ale za

a) nechceme mít termín porodu na Vánoce
b) dlouho jsme srovnávali štítku
.
.
.
c) malý vodnář bude fajn, no ni? ;)

Vedlejšák

Mám ještě malý "vedlejšák" - blog o šátkách a nošení dětí. Kratochvíle, které jsem zcela propadla, ale kterou nechci zanášet tento blog, proto "zahýbám" na této adrese: Blog Za komínkem

Jak u nás

Hola!
Hlásíme, že žijeme a máme se fajně. Tedy samozřejmě v rámci možností, že ano - doba je teď docela těžká, mám tím na mysli všechny ty nepokoje v arabském světě, smrt milovaného Arnošta Lustiga, nebo katastrofu v Japonsku, proti tomu jsou excesy našich čelních politiků už jen procházka růžovou zahradou.

Kromě výše uvedeného se nám tedy daří dobře, Sam bezvadně prospívá, roste jako z vody, rozšiřuje svoji slovní zásobu o drzé výrazy a svoje dovednosti o vozembouchy, neboť má právě vztekací období. Abych ale byla přesná a nepřeháněla, tak sebou nešlehá úplně afektovaně, ale opatrně s patřičnou sebeúctou se složí na bok, popřípadně vysekne Aláha a jedním okýnkem po mně pošilhává, co já na to.
Tolik jedna stížnost. Druhá se týká toho, že Sam má období "SÁM!", kdy chce dělat všechno... a sám. Mocně se domáhá asistence u čehokoli, rve mi z ruky mop, šplhá mi po noze a chce míchat vařečkou, případně, pokud ho mám v šátku na zádech, intenzivně stimuluje můj pravý loket, abych míchala, krájela, vysávala nebo žehlila ještě rychleji a pořádněji, asi. Navíc je doslova posedlý vysavačem, takže už neplatí, co jsem psala v lednu; nyní je s luxem kamarád, kterému na důraz nehynoucího přátelství projevuje náklonnost už od božího rána a jako prvnímu. Vyleze z postele a s pleskavým zvukem bosých nohou přiťape ke komoře, jejíž dveře zprudka a s patřičným rámusem otevře dokořán a začne rvát ven těžké těleso svého kamaráda s chobotem a tyčí. Pak vydrží dlouhé desítky minut luxovat; divím se, že ještě neprodřel podlahu až k sousedům pod námi, kterým mimojiné viditelně přibývají šediny. Po hrátkách s luxem přichází patnáct minut slávy pro náš rotační mop. Divoce se s ním ohání, s chundelatou hlavou mikrovláken na konci tyče těsně míjí dřímajícího kocoura, skleněnou výplň dveří nebo obrazovku televize. Druhým koncem násady mě občas sodomizuje, když stojím otočená záhy a třeba si dělám kafe nebo ťukám do notebooku (účelově umístěného na ploše linky, kde je v bezpečí). Opravdu nejednou mi zezadu s obdivuhodnou muškou zasáhl pozadí (což ovšem vzhledem k jeho velikosti zase není tak těžké, pravda).

Žehlička je též v kursu

Uklízecí orgie zakončí přeleštěním skleněné desky konferenčního stolku. Když mu hadr drhne, neváhá si ho navlhčit trochou čaje nebo kakaa od snídaně a rozetřít. Není divu, že kolem jedenácté dopoledne už mívám pocuchané nervy a nemůžu se dočkat poledne, až půjdu uložit toho malého maniaka, jehož snem je patrně stát se pracovníkem Osvobozené domácnosti (narozdíl od vrstevníků, kteří touží být tramvajáky, popeláři, policisty, nebo principály v cirkuse).

Když po obědě usne, sečtu a zlikviduji škody, udělám si kafe a s tetelením zasedám k notebooku, ovšem často zjišťuji, že mi potomek v nestřeženém okamžiku něco smazal, odinstaloval, aktivoval nebo deaktivoval, jako naposledy touchpad, což je při práci s notebookem celkem potřebné, že. Taky nalézám nové dokumenty s tajemnými názvy jako "bnab" nebo shledávám, že se přesunuly citlivé složky (jako “Pingu” a “Požárník Sam”) z pravého horního rohu do levého dolního. 

Po vyspání se nasvačíme a prcháme ven, aby Sam nestačil znovu zdevalvovat moji snahu o udržení pořádku,  stále totiž usiluji o to, aby se můj muž a živitel rodiny vracel do upraveného provoněného domova, plného harmonie. Nevím v kterém bodě se to přesně děje, že moje snahy vycházejí vniveč.
Když živitel vstoupí do bytu, děje se tak zpravidla ve chvíli, kdy je kvůli něčemu povyk, třeba proto, že žehlička nechce stát na své špičce, nebo do útrob dvd přehrávače nelze vsunout celé kočičí mávátko. Vzduch bývá nasycen výpary z vaření večeře (v tom lepším případě, nutno dodat). Já mezitím vším levituju v teplákách a tričku a na hlavě mám kokrhel - uniforma žen na MD. Alespoň že Sam už není miminko a vzadu na tričku nemám zaschlou aplikaci ze zvratků, kterou bych se celý den nevědomky (a k pobavení spoluobčanů) zdobila.

Po večeři následuje koupání (děje se tak zpravidla počas televizních zpráv, takže zatímco Sam sedí ve vaně a vodohospodaří, my si naléváme dvojku a běháme mezi koupelnou a obývákem, abychom neprošvihli případné tonutí) a poté uspávání, což je válka nervů a měření sil "kdo z koho".

Když náš malý človík konečně usne, zažíváme pak silně smíšené pocity: radost z ticha a klidu a ruku v ruce stesk po našem malém rušivém elementu. Minimálně jednou za večer si pak stoupneme nad jeho postel a něžně se tetelíme nad obrazem spícího anděla. Ale hlavně opatrně, aby se náhodou nevzbudil!

Blbinky

Sotva to otevře oči, už to blbne.
Na téhle fotce z jednoho listopadového rána je Samovi rok a půl, takže to už šlo, ale to co dělal kolem 12tého měsíce, to byl malý očistec. Obratně se vyškrábal na sedačku a bez jakéhokoli pudu sebezáchovy se vrhal s roztaženýma rukama a bojovným výkřikem GA-GA-GA!! dolů do volného prostoru. Takto trávil opravdu mnoho času a já zase trávila opravdu mnoho času tím, že jsem v pololehu po sedačkou svoje robě chytala, natahovala jsem se z jednoho rohu sedačky do druhého, zprava doleva, stylově úplně stejně jako Petr Čech v bráně Chelsea, ale za trochu menší plat, přirozeně.
Naštěstí naše freestylové období, během kterého jsem suplovala Čecha, doskočiště i skákací hrad, trvalo jen pár týdnů, tak jsme nemuseli sahat k extrémním opatřením jako je  zavírání dítěte do ohrádky, nebo nasazování nevzhledné ochranné přilby.
Každopádně - kolegyně "vícematky" mají můj obdiv, protože jsem měla co dělat s jedním gumídkem!

Nevím, zda je to z fotky patrné, ale Sam si na ní nejprve stoupl na průhledný plastový box od kostek a pak se z tohoto provizorního bloku převážil na jednu stranu a spadl bokem. Zopakoval si to několikrát a pokaždé ho to bavilo jako poprvé ;)
Všimněte si nohy č. 24 (v 18 měsících).

Samova nej

Miluje (kromě maminky):

- Tučňáka Pingu

- Lego a jakékoli kutění s dětským nářadíčkem, neustále mi tu něco "opravuje"

- nejsou mu cizí domácí práce, snad už brzy NĚKDO sestříhá video, na kterém jsem několik měsíců zachycovala jeho pracovní aktivity s mopem, prachovkou, koštětem a zručnou manipulaci s různými domácími spotřebiči

- jídlo; jí sám vidličkou nebo lžící a už i celkem sofistikovaně, přičemž z potravin  preferuje maso, sýr, čočku, brambory, brokoličku, mrkev, banány, hroznové víno, tousty, ochucený tvaroh, mléčnou rýži a malinový čaj, nej pokrm je rajská a svíčková (odlehčená)

- plavání a koupání  

- jízdu vpřed, vzad a občas i do strany na čemkoli, od odstrkovadla až po tříkolku 

- malování; už dodatečně ilustroval pár knih a stěn

- ostatní děti (chlapce i děvčata zatím rovným dílem, tak napjatě čekáme jak se to vyvrbí)

Nesnáší

- doktory

- když se něco "musí", to jde do vrtule

- mléko, citrusové plody, pohrdá obyčejnou vodou

- vysavač (patrně trauma z dřívějšího odsávání nosu při rýmě, snad mu to nevydrží do 18ti)

Přezdívky

Komárek (pro tvar nohou), Žub (zůstalo mu z dob, kdy se pyšnil prvním a jediným zubem) a jinak je to samozřejmě brouček, miláček, myšák, koloušek a další zástupci živočišné říše, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu.

Krásný nový rok 2011

Zdravím a mávám po dlooooouhé době, tak dlouhé době, že jsem zapomněla přístupové heslo na tento blog, a tak jsem musela jít do trezoru, kde je uložen disk se souborem,  který skrývá všechna (samozřejmě  řádně zakryptovaná) hesla, přístupové kódy k alarmům, PINy a další údaje ;) ;) ;) A evidentně se konal Happy End.

Ale - předně vám všem přeji, aby byl před vámi krásný nový rok, ve všech směrech úspěšný, radostný, bezstarostný a provázelo vás v něm zdraví a štěstí. Pro mnoho lidí nebyl loňský rok právě ideální, takže držím palce, ať je jenom líp!

Pro nás byl rok 2010 celkem šťastný, nic zlého nás naštěstí nepotkalo a i nepříjemné komplikace, které přece jen někdy nastaly, se naštěstí vždy v dobré obrátily, takže jsme spokojení.

Největším zdrojem našeho štěstí je samozřejmě malý Samuel, který už tedy jaksi moc malý není, má rovných 90 cm, čímž téměř zdvojnásobil svoji výšku od narození, svoji váhu dokonce ztrojnásobil na 11.5 kg (a to je po nemoci krapet pohublý), nohu má č.25 a zubů má plnou pusinu, zoubková víla u nás byla vloni jako doma, lítala k nám někdy i dvakrát do měsíce!

Psychický, sociální a motorický vývoj taky doznal značných změn, takže s úžasem zjišťujeme, že máme doma skutečného, velmi nezávisle působícího človíka, který už má spoustu svých vlastních zálib a preferencí a samozřejmě představ o trávení svého času na této planetě, které se dost často rozcházejí s našimi, především když přijde na večerku, obouvání bačkor, dopití denní doporučené dávky vápníku, nebo čištění zubů. 

I jeho fyziognomie se změnila, tvář ztratila "baby" rysy, hlava už není tak velká oproti tělu (on teda nikdy neměl místo hlavy meloun,  spíš takový hezký souměrný glóbusek), končetiny se protáhly a zeštíhlely ještě víc, bříško se zatáhlo a hrudník s rameny zvýrazněl. Téměř platinové vlasy teď v zimě ztmavly a zesílely, a když začaly padat do drzé patky ála Viki ze Sněženek a machrů, krapet jsem je zastřihla svépomocí (první týden vypadal chudák Sam jako Vít Bárta, ale naštěstí má na narozdíl od pana ministra trochu hlubší hlas). 

Kolem a kolem naše dítě vypadá, jako kdyby mělo jít pozítří do školy. Jen ta aktovka mu chybí. Ještěže má stále ještě v oblibě dudlík, dodává mu to trochu batolecí image.

Každopádně  klouček nám vyrostl natolik, že můžeme začít konkrétněji spřádat plány na početí jeho sourozence. Ačkoli jsem úplně původně plánovala, že by k tomu mohlo dojít mnohem dřív, souhrn různých faktorů (jako komplikace po císaři, moje štítná žláza a rovněž pohodlnost, Samova snížená imunita a  v neposlední řadě odstrašující příklady zvládání rychle po sobě jdoucích dětí v širší rodině a okruhu našich přátel) nás postupně donutil zaujmout střízlivější stanovisko. A tak, když B-h dá, tak se početí dítěte č.2 směle postavíme přesně v době okolo Samových druhých narozenin, což je konec března! Realisticky očekáváme, že se nemusí povést hned první kryoembryotransfer, takže na další pokusy potom přijde v průběhu tohoto roku, dokud nám nedojdou zásoby mrazáčků (6).

Pevně doufáme, že se nám druhý zázrak podaří a k Samovi přibude bráška nebo sestřička (jak pravila před lety paní Kludská, které v mém případě všechno pekelně vychází). O dvojčatech paní Dagmar nic neříkala, tak opravdu pevně doufám, že se i tentokrát trefí, přece jen by to bylo moc štěstí najednou.... jééé.. nechci se rouhat.

Ať tak či onak - letos snad tento blog ležet ladem nebude! :)