Zdá se, že naše snaha o zavedení pevného režimu začíná nést svoje první ovoce, ale bojím se to vůbec vyslovit nahlas, protože u dětí věci bývají tak, že sotva něco považujeme za úspěšně zvládnuté a zavedené, nejpozději druhý den začne být vše úplně jinak. Děti jsou na chov prostě nevypočitatelné.
Nicméně nyní v tento okamžik vypadá náš režim zhruba následovně:
Mezi 6-7 ranní budíček (říkám ranní, nikoli první. První budíček už probíhá v noci, ale zpravidla zabere dudlík, přenesení do velké postele a jemné přilehnutí).
Po ranním probuzení následuje ještě v posteli první přebalení, první kojení a první mazlení (no, ze Samovy strany spíše teror).
Ihned poté, co pochopím, že už se opravdu pokračovat ve spaní nebude, se přesuneme do obýváku, Sama umístím na hrací deku, obložím hračkami, pouštím počítač a rychlovarnou konvici (přesně v tomto pořadí). Celkem v klidu se stihnu nasnídat a jdu připravit svačinu, nejčastěji jablíčko.
Mezi 9 a 9.30 svačina, další přebalení a jde se na uspávání. Posledně jmenovaný úkon někdy zabere i hodinu, ale vyplatí se. Usnutím totiž vznikne prostor pro ranní sprchu, dopití studené kávy, návštěvy WC a základní úklid.
12-12.30 příprava oběda, přebalení, nakrmení, často následuje kompletní převlíknutí nás obou a otření postižených ploch v kuchyni.
Následuje opět odložení dítěte na hrací deku. Asi za půl až třičtvrtě hodiny po obědě začne být potomek opět poněkud neklidný, přebalíme a následuje tedy druhý denní spánek, ale jen velmi zřídka se zadaří doma, většinou je potřeba vyrazit ven. Naštěstí v kočárku usíná bleskurychle, takže obrazíme pár bloků, koupím si čtivo v trafice a usalaším se na lavičce, zatím to ještě jde. Po probuzení jdeme domů, znovu přebalujeme, podává se odpolední svačinka a po ní si Sam vydrží nějakou dobu hrát sám a já mám volno, pouze jedním okem dozoruji a zasahuji v situacích, kdy Sam začne slintat do prodlužovačky pod proudem, otvírat si DVD přehrávač 1 cm od oka, nebo okusovat kočičí mávátko s labutěnkou. O něco později se musím zapojit do hraní a vymýšlet ptákoviny, často nevhodné a nedůstojné mého věku, ale jsem ochotná ze sebe dělat idiota i hodinu v kuse, než to syna omrzí a kolem čtvrté, půl páté jdeme znovu ven. Vracíme se až večer s tatínkem, nebo chvíli po něm, každopádně ale tak, aby nám pomohl vynést nákupy a abychom se vrátili až před koupáním.
Koupeme lehce po šesté večer, resp. koupe tatínek a já pociťuji první euforii z blížícího se konce dne.
Po večerní hygieně a posledním kojení si dá Sam rýžovou kaši a pokud jeví ještě nějaké zásoby energie, což je téměř vždy, tak si ještě chvíli pohraje s tátou anebo na dece v obýváku.
Kolem sedmé je tatínkem unášen do dětského pokojíčku a pro Sama nastává nejhorší část dne, takže pro mě nejlepší, protože mám volno a jdu připravovat večeři a koukat na zprávy, i když je často nevnímám, protože mozek už je přepojen do stavu hladiny alfa a odpočívá.
Nutno dodat, že tatínek má na uspávání velký talent a většinou se mu zadaří Sama uspat obdivuhodně rychle, nejpozději do dvaceti minut a já jen zírám a tiše závidím, uspávání pod mojí taktovkou totiž probíhá zhruba takto:
Příchod do ložnice, položení potomka do postýlky na záda.
Vyjmutí potomka z postýlky a konejšení, hlazení po zádech a dokola opakovaná věta: "š š šššš, maminka to tak nemyslela..."
Po uklidnění následuje uložení dítěte na záda do velké postele.
Otáčím potomka zpět na záda.
Rezignuji. Třeba usne i na čtyřech...
Pouštím mořského koníka s hracími melodiemi a tiše zpívám s ním.
Samuel mi podává dudlíka, možná mě chce umlčet. Tiše zpívám dál, s trpělivým úsměvem vracím dudánka kam patří.
Zpívám nebo broukám s koníkem, když zrovna nezívám. Sam je v pozici "surikata". Nabízím mu prso, lačně se po něm vrhne a silně ho zkousne. Pak ho pustí, ďábelsky se zakření a zaujme pozici "alláh" na všech čtyřech. O chvíli později ji vylepší tím, že zvedne zadek vysoko do vzduchu a nosíkem reje v oslintané matraci. Jeho zvukový doprovod připomíná křečíka džungarského.
Koník jede už čtvrtý hrací cyklus, schovávám do podprsenky druhé okousané prso.
Už nezpívám. Nos mám z věčného tahání a kroucení už o číslo větší. Když dostávám políček pod levé oko, otáčím se zády. Třeba ho jen svým obličejem rozptyluju a můj vyčerpaný výraz mu nedá usnout.
Dostávám první kopanec do zad, ale jinak je klid, až na pár zatahání za vlasy.
Slibné ticho rozřízne mohutné krknutí a slyším uplivnutí. Předstírám, že jsem to neslyšela, třeba to byl hrací koník nebo Křemílek.
Cítím mokré teplo (nebo teplé mokro?) na zádech.
Sundávám tričko a nenechávám se vyvést z míry.
Posedmé natáhnu koníka, podám dudlíka a přitulím se, opět vydávajíc vplac svůj nos a další otvory jako stvořené pro malé prstíky. Ty ale můj obličej ignorují a začínají kroutit bradavkou jednoho prsa, které se mezitím už stačilo mírně zregenerovat, a tak ho zase nabízím k uklidnění a napití.
Tentokrát bylo kojení dobře načasované a zabralo, po pár tazích se terorista dává na ústup a něžně sosá, až usne.
Moje miminko, nádherné, voňavé, spinká. Bojím se pohnout, tak ještě chvíli setrvám, ale ne tak dlouho, abych usnula taky, to bych si totiž ten slastný okamžik nevychutnala!
PS: Někdy se i přes veškerou snahu stane, že v bodě, kdy se ze Sama stane sladký andílek, vlivem nějakého vnějšího činitele (zkrátka se něco pose.e) Sam probudí. V takovou chvíli plaším myšlenky na použití rajského plynu (nevím koho bych chtěla přispat víc, jestli Sama nebo sebe) a vracíme se zpátky na začátek celé anabáze. (tímto "děkuji" sousedovi odnaproti, který mlátí dveřmi, sousedovic capartovi, který nedokáže být na chodbě zticha a ječí, korpulentní dámě, která chodí pod naše okna venčit smečku jorkšírů a taky našemu kocourovi, který někdy udělá ladné hop svým osmikilovým tělem vedle Sama, nebo jenom tak zčistajasna dost nahlas mňoukne).
