Dneska jsou Samovi 2 roky. Přejeme ti s tatínkem všechno nejlepší, broučku!
úterý 29. března 2011
čtvrtek 17. března 2011
KET
Jo! Málem bych zapomněla. KET, čili kryombryotransfer by mohl proběhnout začátkem května. Sice jsme mocně plánovali březen, ale za
a) nechceme mít termín porodu na Vánoce
b) dlouho jsme srovnávali štítku
.
.
.
c) malý vodnář bude fajn, no ni? ;)
a) nechceme mít termín porodu na Vánoce
b) dlouho jsme srovnávali štítku
.
.
.
c) malý vodnář bude fajn, no ni? ;)
středa 16. března 2011
Vedlejšák
Mám ještě malý "vedlejšák" - blog o šátkách a nošení dětí. Kratochvíle, které jsem zcela propadla, ale kterou nechci zanášet tento blog, proto "zahýbám" na této adrese: Blog Za komínkem
Jak u nás
Hola!
Hlásíme, že žijeme a máme se fajně. Tedy samozřejmě v rámci možností, že ano - doba je teď docela těžká, mám tím na mysli všechny ty nepokoje v arabském světě, smrt milovaného Arnošta Lustiga, nebo katastrofu v Japonsku, proti tomu jsou excesy našich čelních politiků už jen procházka růžovou zahradou.
Kromě výše uvedeného se nám tedy daří dobře, Sam bezvadně prospívá, roste jako z vody, rozšiřuje svoji slovní zásobu o drzé výrazy a svoje dovednosti o vozembouchy, neboť má právě vztekací období. Abych ale byla přesná a nepřeháněla, tak sebou nešlehá úplně afektovaně, ale opatrně s patřičnou sebeúctou se složí na bok, popřípadně vysekne Aláha a jedním okýnkem po mně pošilhává, co já na to.
Tolik jedna stížnost. Druhá se týká toho, že Sam má období "SÁM!", kdy chce dělat všechno... a sám. Mocně se domáhá asistence u čehokoli, rve mi z ruky mop, šplhá mi po noze a chce míchat vařečkou, případně, pokud ho mám v šátku na zádech, intenzivně stimuluje můj pravý loket, abych míchala, krájela, vysávala nebo žehlila ještě rychleji a pořádněji, asi. Navíc je doslova posedlý vysavačem, takže už neplatí, co jsem psala v lednu; nyní je s luxem kamarád, kterému na důraz nehynoucího přátelství projevuje náklonnost už od božího rána a jako prvnímu. Vyleze z postele a s pleskavým zvukem bosých nohou přiťape ke komoře, jejíž dveře zprudka a s patřičným rámusem otevře dokořán a začne rvát ven těžké těleso svého kamaráda s chobotem a tyčí. Pak vydrží dlouhé desítky minut luxovat; divím se, že ještě neprodřel podlahu až k sousedům pod námi, kterým mimojiné viditelně přibývají šediny. Po hrátkách s luxem přichází patnáct minut slávy pro náš rotační mop. Divoce se s ním ohání, s chundelatou hlavou mikrovláken na konci tyče těsně míjí dřímajícího kocoura, skleněnou výplň dveří nebo obrazovku televize. Druhým koncem násady mě občas sodomizuje, když stojím otočená záhy a třeba si dělám kafe nebo ťukám do notebooku (účelově umístěného na ploše linky, kde je v bezpečí). Opravdu nejednou mi zezadu s obdivuhodnou muškou zasáhl pozadí (což ovšem vzhledem k jeho velikosti zase není tak těžké, pravda).
Uklízecí orgie zakončí přeleštěním skleněné desky konferenčního stolku. Když mu hadr drhne, neváhá si ho navlhčit trochou čaje nebo kakaa od snídaně a rozetřít. Není divu, že kolem jedenácté dopoledne už mívám pocuchané nervy a nemůžu se dočkat poledne, až půjdu uložit toho malého maniaka, jehož snem je patrně stát se pracovníkem Osvobozené domácnosti (narozdíl od vrstevníků, kteří touží být tramvajáky, popeláři, policisty, nebo principály v cirkuse).
Hlásíme, že žijeme a máme se fajně. Tedy samozřejmě v rámci možností, že ano - doba je teď docela těžká, mám tím na mysli všechny ty nepokoje v arabském světě, smrt milovaného Arnošta Lustiga, nebo katastrofu v Japonsku, proti tomu jsou excesy našich čelních politiků už jen procházka růžovou zahradou.
Kromě výše uvedeného se nám tedy daří dobře, Sam bezvadně prospívá, roste jako z vody, rozšiřuje svoji slovní zásobu o drzé výrazy a svoje dovednosti o vozembouchy, neboť má právě vztekací období. Abych ale byla přesná a nepřeháněla, tak sebou nešlehá úplně afektovaně, ale opatrně s patřičnou sebeúctou se složí na bok, popřípadně vysekne Aláha a jedním okýnkem po mně pošilhává, co já na to.
Tolik jedna stížnost. Druhá se týká toho, že Sam má období "SÁM!", kdy chce dělat všechno... a sám. Mocně se domáhá asistence u čehokoli, rve mi z ruky mop, šplhá mi po noze a chce míchat vařečkou, případně, pokud ho mám v šátku na zádech, intenzivně stimuluje můj pravý loket, abych míchala, krájela, vysávala nebo žehlila ještě rychleji a pořádněji, asi. Navíc je doslova posedlý vysavačem, takže už neplatí, co jsem psala v lednu; nyní je s luxem kamarád, kterému na důraz nehynoucího přátelství projevuje náklonnost už od božího rána a jako prvnímu. Vyleze z postele a s pleskavým zvukem bosých nohou přiťape ke komoře, jejíž dveře zprudka a s patřičným rámusem otevře dokořán a začne rvát ven těžké těleso svého kamaráda s chobotem a tyčí. Pak vydrží dlouhé desítky minut luxovat; divím se, že ještě neprodřel podlahu až k sousedům pod námi, kterým mimojiné viditelně přibývají šediny. Po hrátkách s luxem přichází patnáct minut slávy pro náš rotační mop. Divoce se s ním ohání, s chundelatou hlavou mikrovláken na konci tyče těsně míjí dřímajícího kocoura, skleněnou výplň dveří nebo obrazovku televize. Druhým koncem násady mě občas sodomizuje, když stojím otočená záhy a třeba si dělám kafe nebo ťukám do notebooku (účelově umístěného na ploše linky, kde je v bezpečí). Opravdu nejednou mi zezadu s obdivuhodnou muškou zasáhl pozadí (což ovšem vzhledem k jeho velikosti zase není tak těžké, pravda).
 |
| Žehlička je též v kursu |
Uklízecí orgie zakončí přeleštěním skleněné desky konferenčního stolku. Když mu hadr drhne, neváhá si ho navlhčit trochou čaje nebo kakaa od snídaně a rozetřít. Není divu, že kolem jedenácté dopoledne už mívám pocuchané nervy a nemůžu se dočkat poledne, až půjdu uložit toho malého maniaka, jehož snem je patrně stát se pracovníkem Osvobozené domácnosti (narozdíl od vrstevníků, kteří touží být tramvajáky, popeláři, policisty, nebo principály v cirkuse).
Když po obědě usne, sečtu a zlikviduji škody, udělám si kafe a s tetelením zasedám k notebooku, ovšem často zjišťuji, že mi potomek v nestřeženém okamžiku něco smazal, odinstaloval, aktivoval nebo deaktivoval, jako naposledy touchpad, což je při práci s notebookem celkem potřebné, že. Taky nalézám nové dokumenty s tajemnými názvy jako "bnab" nebo shledávám, že se přesunuly citlivé složky (jako “Pingu” a “Požárník Sam”) z pravého horního rohu do levého dolního.
Po vyspání se nasvačíme a prcháme ven, aby Sam nestačil znovu zdevalvovat moji snahu o udržení pořádku, stále totiž usiluji o to, aby se můj muž a živitel rodiny vracel do upraveného provoněného domova, plného harmonie. Nevím v kterém bodě se to přesně děje, že moje snahy vycházejí vniveč.
Když živitel vstoupí do bytu, děje se tak zpravidla ve chvíli, kdy je kvůli něčemu povyk, třeba proto, že žehlička nechce stát na své špičce, nebo do útrob dvd přehrávače nelze vsunout celé kočičí mávátko. Vzduch bývá nasycen výpary z vaření večeře (v tom lepším případě, nutno dodat). Já mezitím vším levituju v teplákách a tričku a na hlavě mám kokrhel - uniforma žen na MD. Alespoň že Sam už není miminko a vzadu na tričku nemám zaschlou aplikaci ze zvratků, kterou bych se celý den nevědomky (a k pobavení spoluobčanů) zdobila.
Když živitel vstoupí do bytu, děje se tak zpravidla ve chvíli, kdy je kvůli něčemu povyk, třeba proto, že žehlička nechce stát na své špičce, nebo do útrob dvd přehrávače nelze vsunout celé kočičí mávátko. Vzduch bývá nasycen výpary z vaření večeře (v tom lepším případě, nutno dodat). Já mezitím vším levituju v teplákách a tričku a na hlavě mám kokrhel - uniforma žen na MD. Alespoň že Sam už není miminko a vzadu na tričku nemám zaschlou aplikaci ze zvratků, kterou bych se celý den nevědomky (a k pobavení spoluobčanů) zdobila.
Po večeři následuje koupání (děje se tak zpravidla počas televizních zpráv, takže zatímco Sam sedí ve vaně a vodohospodaří, my si naléváme dvojku a běháme mezi koupelnou a obývákem, abychom neprošvihli případné tonutí) a poté uspávání, což je válka nervů a měření sil "kdo z koho".
Když náš malý človík konečně usne, zažíváme pak silně smíšené pocity: radost z ticha a klidu a ruku v ruce stesk po našem malém rušivém elementu. Minimálně jednou za večer si pak stoupneme nad jeho postel a něžně se tetelíme nad obrazem spícího anděla. Ale hlavně opatrně, aby se náhodou nevzbudil!
Když náš malý človík konečně usne, zažíváme pak silně smíšené pocity: radost z ticha a klidu a ruku v ruce stesk po našem malém rušivém elementu. Minimálně jednou za večer si pak stoupneme nad jeho postel a něžně se tetelíme nad obrazem spícího anděla. Ale hlavně opatrně, aby se náhodou nevzbudil!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)