Při nedávném zamyšlení o denní náplni ženy na MD jsem si vzpomněla na tento fejeton. Dvojnásob oceňuji, že ho napsal muž, protože kdyby byla autorkou žena, všechny dosud nerodivší dvacítky a většina mužského pokolení by ho zařadili do kategorie výplodů znuděných nebo vykojených ženských na mateřské ;)
Nevím, proč ženy po rodičovské dovolené trpí při hledání práce nízkým sebevědomím. Na otázku, co jste dělala v posledních letech či jakou máte praxi, nemusí při pohovorech přece jen klopit oči.
Co třeba:
"Mám za sebou sedm let tvrdé manažerské práce na plný úvazek. Vedla jsem tým, v němž byl i můj starší kolega a partner, s kterým jsme rozjeli ambiciózní projekt multiplikace lidských zdrojů. Tým se rozrostl o kolegu na pozici junior scream manažera, kterého jsme museli teprve vyprofilovat. Spala jsem jen několik hodin denně. Projekt byl v plenkách a první výsledky mojí práce, které jsem nacházela v nich, nebyly povzbudivé. Musela jsem navíc řešit nízké základní jmění, neustálé výkyvy v cash flow, druhotnou a hlavně prvotní platební neschopnost. I moje pozice v týmu byla složitá. Snažila jsem se delegovat některé úkoly na kolegu, ale nevyjasněné kompetence nás občas stavěly proti sobě. Měl totiž zajímavý pocit, že tým vede on. Musela jsem odvrátit i situaci, kdy chtěl projekt opustit kvůli jinému, zdánlivě dobře nastavenému projektu. Přesto jsem ho motivovala a vrátila do týmu.
Postupně se náš mladý kolega postavil na vlastní nohy a už jsem ho nemusela vodit za ručičku, což mi uvolnilo ruce k práci na rozšíření týmu. Jenže pak přibyli do týmu nečekaně dva další nováčci a byli jsme zase na začátku. Dnes ale mohu říct, že se tým stabilizoval a chová se bez nadsázky jako jedna rodina ..."
Myslím si, že na takový životopis existuje jen jedna odpověď. "Jste přijata!"
Autor: Pavel Tomeš
Zdroj: Sedmička ze dne 22. dubna 2010
Za všechny mámy děkuji, pane Tomeši!
