Díky Ronjo, díky Veroniko Žilková, budu odkazovat dál a teď na něj navážu.
Když jsem brzy po Samově narození dostala od švagrové (matky tří dětí) knížku o péči o dítě, tak jsem se divila, že zrovna ona shledává takovou knížku jako vhodný dárek pro jinou čerstvou matku, notabene pro mě (protahuju hubu a obracím oči vsloup ;)). Nevěřím, že jakákoli čerstvá maminka nezvládne péči o svoje miminko bez toho, že by se nejdřív musela nadrtit postup v nějaké bichli, často hojně prošpikované reklamními fotkami formátu A4 na dětskou kosmetiku a kočárky, což jasně poukazuje na to, jaký účel má taková kniha především! Drahnou dobu jsem Život dítěte vůbec neotevřela a i přes její velikost jsem ji okázale ignorovala. Už jsem se poťouchle těšila, jak podniknu nějakou odvetnou akci a švagrové dám pod stromeček třeba stolní kalendář Vaříme s Jirkou Babicou nebo knihu Historie a současnost nohejbalu v Čechách.
S odstupem času se omlouvám švagrové i autorce podceňované knihy, Kateřině Janouchové.
Kateřina žije ve Švédsku a nevtíravě zastává laskavou tolerantní výchovu, ale s pevnými hranicemi (tedy žádné: "drahoušku, ty jsi ale opravdu šikovný, ale nebylo by lepší, kdybys přestal tím mečem bodat do parket?").
Je sama matkou pěti dětí, což je mi velice sympatické, protože - při vší úctě k mnoha mužským psychologům, ale i bezdětným ženám-psychouškám - cítím, že jedině ženská, která si projde osobní zkušeností, notabene několikanásobnou, mi může případně opravdu něco říct k takové věci jako je být matkou. Navíc ona umí pojmenovat věci pravým jménem, takže bez frází a příkras přijde na přetřes všechno "lidské", přesto bez zbytečného dramatizování a dělání z "roviny kopec", jak říká naše mamá.
Suma sumárum je opravdu nesmírně oblažující číst, že není vůbec nebezpečné, když je vaše tříleté dítě prakticky živo pouze ze dvou druhů jídel (u nás ze čtyř: kuřecích "híhečků" s brkaší, špaget bolognese, svíčkové a palačinek) a denně mu zcela nevýchovně snesete jedno Kindervejce. Jediné, co to může negativně ovlivnit, jsou maximálně tak vztahy s kamarádkami, které nasedly na módní alternativní vlnu a se svými potomky jedou v bulguru, pohance, naklíčené pšenici, spinují vodu a vůbec veškeré tekutiny a před jídlem zarecitují waldorfskou říkanku:
Všechno co roste ze Země,
chutná a voní příjemně.
Sluníčko s deštěm den co den,
rostlinky ze Země vytahují ven.
Děkujeme ti sluníčko,
žes uzrálo zrníčko.
Děkujeme ti Země milá,
žes to zrnko v sobě skryla.
V knížce je víc "úlevových" pasáží a moc se mi líbí, že v ní nacházím oporu pro některé moje společensky nepřijatelné názory, např. jako že nevidím nejmenší důvod proč týrat dvouleté dítě odnaučováním dudlíku nebo systematickým odplenkováváním. Ještě jsem nezaznamenala žádného fyziologického jedince, kterému by vášeň pro dudlík a plenu vydržela přes školní docházku až do dospělosti, tím míň mám důvod se obávat, že by Samík byl zrovna tím prvním. (A opravdu, přes mé nulové úsilí se zbavil obého, a to dokonce plus mínus nastejno jako "cvičené" děti).
Ale zpět ke knížkám a rozumům. Je škoda, že není víc "normálních" knih.
Je škoda, že mezi současnými rodičovskými bestsellery je (typicky americkým patosem napsaná) kniha pojednávající o tom, jak vychovávají své děti indiáni v Amazonii, nebo hit o výchově dětí v Západním světě (např. svírání potomků v pevném objetí) od bezdětné psycholožky.
Ale úplně největší škoda je, když v rodině nefunguje předávání selských rozumů a vzorů z generace na generaci a člověk je na to tápání, experimentování a aplikování rozumů z knih a netu vlastně odkázán. Jsem ráda, že mám v té svojí rodině normální zdravý vzor. Díky mami, díky babi, ale i díky vám, táto a dědo!
Snad se mi podaří to naše rodinné stříbro "nezabít" a předat v pořádku dál!
