To jsem si zase jednou naběhla na hrábě...
Prostě jsem onehdá dostala hovězí nápad, že Samík začne chodit do školky. Na jedno či dvě
dopoledne v týdnu, tak, aby se trochu socializoval, pobavil, pohrál si a připravil se na každodenní docházku a taky aby se začala trochu prodlužovat a přiškrcovat pupeční šňůra, kterou nám v Podolí pozapomněli přestřihnout.
Taky jsem chtěla mít víc času na takové věci jako
si v klidu uklidit nebo
si uvařit,
si v klidu nakoupit nebo si dosaďte cokoli jiného co spadá do pracovní náplně ženy v domácnosti. Nápad se mi líbil čím dál víc a když mi ho posvětila i hlava rodiny, měla jsem radost, jako kdybych právě koupila last minute na Maledivy.
Vytipovala jsem jednu soukromou školku v našem okolí (nebylo to náročné, neb jsem neměla kritéria že se v ní musí vést speciální nebo alternativní pedagogika, vyučovat angličtina a podávat biosvačinky) a dohodla jsem se na první návštěvě, kterou bychom absolvovali spolu. Pro Samíka to nemělo být o moc jiné než náštěva hracího koutku, například.
Den D byl dneska. S ředitelkou jsem byla dohodnutá na deváté hodině, což mě trochu znervózňovalo už dopředu, protože Samík rozhodně nepatří mezi skřivany a běžně v devět hodin ještě doutná v peřinách a nechává si zdát o jízdě na růžovém slonovi nebo řízení hasičského vozu s velikým majákem. Ale nedá se nic dělat, je čas zavést režim, říkala jsem si tvrdě a nenápadně jsem roztáhla závěsy už v půl osmé a pustila do pokojíčku ranní slunce. A tak už po půlhodině šimrání jeho paprsky se Sami jakžtakž probral a přišoural se do kuchyně s výrazem čerstvě vylíhnutého ptáčka (už se mooooc těším, až budeme vstávat a vypravovat se do školy!).
Při snídani jsem se ho snažila namotivovat popisem toho co nás čeká, ale vyprávění o nových kamarádech a hračkách Sama nikterak nenadchlo a housku do sebe tlačil jak nejpomaleji to šlo. Mezi rozvážným žvýkáním si mě podezřívavě přeměřoval a já poprvé zapochybovala o vhodnosti mého odvážného plánu.
S B-ží pomocí jsme se vypravili včas před devátou a na cestu nám svítilo sluníčko a nejen to - nad Prahou se klenula nádherná duha. Jistojistě dobré znamení, ujišťovala jsem se. Když jsme však prošli vchodovými dveřmi školky, Samovi se rozsvítil nějaký pomyslný radar a začal skládat hubičku do krabičky. Nejspíš měl deja vu z minulého života a tušil, že odtud je už jen krůček k denní docházce, poté nástupu do školy, studiím a nakonec to skončí zahájením nekonečného pracovního procesu. Odhodlal se rozhodně nic neuspěchat.
Bylo mi horko. Nepomohlo ukazování obrázků na stěnách ani nefalšovaný zájem culíkaté holčičky, Sam se dožadoval odchodu a plakal tak vyděšeně, jako kdyby právě předčasně uviděl čerta. Po čele mi stékal pot, mimino v břiše sebou mlelo na podporu brášky, Samík mě táhl za ruku k východu a v krku mi kynul obrovský knedlík. Byla to směs dojetí nad pidizařízením pro pidilidi, roztomilými výkresy a dekoracemi a lítosti nad opravdovým stresem, který Samík evidentně zažíval. Paní ředitelka mě ujišťovala, že to je normální a opravdu nevypadala ani trochu vyvedená z míry, narozdíl ode mě, tak jsem nás radši omluvila, zamumlala jsem že to raději zkusíme jindy a s uřvánkem v náručí jsem spěchala na vzduch, kde jsem se snažila stabilizovat duševní stav nás obou.
Vzala jsem Sama do blízké kavárny na jablečný džus na usmířenou. Popíjel nápoj brčkem, mlčel a vyčítavě si mě prohlížel, když jsem průběh zahájení školkové docházky líčila muži v dlouhé sms, na kterou mi za chvíli přišla odpověď: "
Nemuzu rict, ze by me to prekvapilo." (no nejsou ti muži skvělou oporou? Asi sháním
tuto knihu..;)).
Ale potom byl Samík aspoň zlatej. Šli jsme spolu nakoupit, držel se mě, dokonce mi chvíli nesl i tašku, nekradl věci z regálů jako obvykle, nepáchal škody a neutíkal jako obvykle, trpělivě se mnou oběhl i další pochůzky, doma snědl oběd a po něm bez obvyklých cavyků zalehnul a usnul (přičemž se ke mně tiskl jako
přísavník pětiprstý).
Čerta s Mikulášem jsme na dnešek nepozvali (ostatně to nemáme v úmyslu ani za rok, ani jindy), protože my naše dítě čertem strašit nemusíme. My máme ode dneška jiný zastrašovací nástroj - školku.
PS: Po dnešku mám pocit, že další pokus o docházku budu schopna absolvovat až po porodu a odkojení, až budu zase v normální emocionální kondici. Pokud se mi náhodou už po porodu nevrátí, pak aspoň budu moct použít nějaké podpůrné prostředky jako třeba Bachovky (krizovou esenci), alkohol nebo jiné drogy, protože přátelé, první návštěva školky může být fakt mazec.
