Zobrazují se příspěvky se štítkemSamíkovy novinky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSamíkovy novinky. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 10. března 2012
pondělí 5. prosince 2011
Nezlob, nebo půjdeš do školky!
To jsem si zase jednou naběhla na hrábě...
Prostě jsem onehdá dostala hovězí nápad, že Samík začne chodit do školky. Na jedno či dvě dopoledne v týdnu, tak, aby se trochu socializoval, pobavil, pohrál si a připravil se na každodenní docházku a taky aby se začala trochu prodlužovat a přiškrcovat pupeční šňůra, kterou nám v Podolí pozapomněli přestřihnout.
Taky jsem chtěla mít víc času na takové věci jako si v klidu uklidit nebo si uvařit, si v klidu nakoupit nebo si dosaďte cokoli jiného co spadá do pracovní náplně ženy v domácnosti. Nápad se mi líbil čím dál víc a když mi ho posvětila i hlava rodiny, měla jsem radost, jako kdybych právě koupila last minute na Maledivy.
Vytipovala jsem jednu soukromou školku v našem okolí (nebylo to náročné, neb jsem neměla kritéria že se v ní musí vést speciální nebo alternativní pedagogika, vyučovat angličtina a podávat biosvačinky) a dohodla jsem se na první návštěvě, kterou bychom absolvovali spolu. Pro Samíka to nemělo být o moc jiné než náštěva hracího koutku, například.
Den D byl dneska. S ředitelkou jsem byla dohodnutá na deváté hodině, což mě trochu znervózňovalo už dopředu, protože Samík rozhodně nepatří mezi skřivany a běžně v devět hodin ještě doutná v peřinách a nechává si zdát o jízdě na růžovém slonovi nebo řízení hasičského vozu s velikým majákem. Ale nedá se nic dělat, je čas zavést režim, říkala jsem si tvrdě a nenápadně jsem roztáhla závěsy už v půl osmé a pustila do pokojíčku ranní slunce. A tak už po půlhodině šimrání jeho paprsky se Sami jakžtakž probral a přišoural se do kuchyně s výrazem čerstvě vylíhnutého ptáčka (už se mooooc těším, až budeme vstávat a vypravovat se do školy!).
Při snídani jsem se ho snažila namotivovat popisem toho co nás čeká, ale vyprávění o nových kamarádech a hračkách Sama nikterak nenadchlo a housku do sebe tlačil jak nejpomaleji to šlo. Mezi rozvážným žvýkáním si mě podezřívavě přeměřoval a já poprvé zapochybovala o vhodnosti mého odvážného plánu.
S B-ží pomocí jsme se vypravili včas před devátou a na cestu nám svítilo sluníčko a nejen to - nad Prahou se klenula nádherná duha. Jistojistě dobré znamení, ujišťovala jsem se. Když jsme však prošli vchodovými dveřmi školky, Samovi se rozsvítil nějaký pomyslný radar a začal skládat hubičku do krabičky. Nejspíš měl deja vu z minulého života a tušil, že odtud je už jen krůček k denní docházce, poté nástupu do školy, studiím a nakonec to skončí zahájením nekonečného pracovního procesu. Odhodlal se rozhodně nic neuspěchat.
Bylo mi horko. Nepomohlo ukazování obrázků na stěnách ani nefalšovaný zájem culíkaté holčičky, Sam se dožadoval odchodu a plakal tak vyděšeně, jako kdyby právě předčasně uviděl čerta. Po čele mi stékal pot, mimino v břiše sebou mlelo na podporu brášky, Samík mě táhl za ruku k východu a v krku mi kynul obrovský knedlík. Byla to směs dojetí nad pidizařízením pro pidilidi, roztomilými výkresy a dekoracemi a lítosti nad opravdovým stresem, který Samík evidentně zažíval. Paní ředitelka mě ujišťovala, že to je normální a opravdu nevypadala ani trochu vyvedená z míry, narozdíl ode mě, tak jsem nás radši omluvila, zamumlala jsem že to raději zkusíme jindy a s uřvánkem v náručí jsem spěchala na vzduch, kde jsem se snažila stabilizovat duševní stav nás obou.
Vzala jsem Sama do blízké kavárny na jablečný džus na usmířenou. Popíjel nápoj brčkem, mlčel a vyčítavě si mě prohlížel, když jsem průběh zahájení školkové docházky líčila muži v dlouhé sms, na kterou mi za chvíli přišla odpověď: "Nemuzu rict, ze by me to prekvapilo." (no nejsou ti muži skvělou oporou? Asi sháním tuto knihu..;)).
Ale potom byl Samík aspoň zlatej. Šli jsme spolu nakoupit, držel se mě, dokonce mi chvíli nesl i tašku, nekradl věci z regálů jako obvykle, nepáchal škody a neutíkal jako obvykle, trpělivě se mnou oběhl i další pochůzky, doma snědl oběd a po něm bez obvyklých cavyků zalehnul a usnul (přičemž se ke mně tiskl jako přísavník pětiprstý).
Čerta s Mikulášem jsme na dnešek nepozvali (ostatně to nemáme v úmyslu ani za rok, ani jindy), protože my naše dítě čertem strašit nemusíme. My máme ode dneška jiný zastrašovací nástroj - školku.
PS: Po dnešku mám pocit, že další pokus o docházku budu schopna absolvovat až po porodu a odkojení, až budu zase v normální emocionální kondici. Pokud se mi náhodou už po porodu nevrátí, pak aspoň budu moct použít nějaké podpůrné prostředky jako třeba Bachovky (krizovou esenci), alkohol nebo jiné drogy, protože přátelé, první návštěva školky může být fakt mazec.
Prostě jsem onehdá dostala hovězí nápad, že Samík začne chodit do školky. Na jedno či dvě dopoledne v týdnu, tak, aby se trochu socializoval, pobavil, pohrál si a připravil se na každodenní docházku a taky aby se začala trochu prodlužovat a přiškrcovat pupeční šňůra, kterou nám v Podolí pozapomněli přestřihnout.
Taky jsem chtěla mít víc času na takové věci jako si v klidu uklidit nebo si uvařit, si v klidu nakoupit nebo si dosaďte cokoli jiného co spadá do pracovní náplně ženy v domácnosti. Nápad se mi líbil čím dál víc a když mi ho posvětila i hlava rodiny, měla jsem radost, jako kdybych právě koupila last minute na Maledivy.
Vytipovala jsem jednu soukromou školku v našem okolí (nebylo to náročné, neb jsem neměla kritéria že se v ní musí vést speciální nebo alternativní pedagogika, vyučovat angličtina a podávat biosvačinky) a dohodla jsem se na první návštěvě, kterou bychom absolvovali spolu. Pro Samíka to nemělo být o moc jiné než náštěva hracího koutku, například.
Den D byl dneska. S ředitelkou jsem byla dohodnutá na deváté hodině, což mě trochu znervózňovalo už dopředu, protože Samík rozhodně nepatří mezi skřivany a běžně v devět hodin ještě doutná v peřinách a nechává si zdát o jízdě na růžovém slonovi nebo řízení hasičského vozu s velikým majákem. Ale nedá se nic dělat, je čas zavést režim, říkala jsem si tvrdě a nenápadně jsem roztáhla závěsy už v půl osmé a pustila do pokojíčku ranní slunce. A tak už po půlhodině šimrání jeho paprsky se Sami jakžtakž probral a přišoural se do kuchyně s výrazem čerstvě vylíhnutého ptáčka (už se mooooc těším, až budeme vstávat a vypravovat se do školy!).
Při snídani jsem se ho snažila namotivovat popisem toho co nás čeká, ale vyprávění o nových kamarádech a hračkách Sama nikterak nenadchlo a housku do sebe tlačil jak nejpomaleji to šlo. Mezi rozvážným žvýkáním si mě podezřívavě přeměřoval a já poprvé zapochybovala o vhodnosti mého odvážného plánu.
S B-ží pomocí jsme se vypravili včas před devátou a na cestu nám svítilo sluníčko a nejen to - nad Prahou se klenula nádherná duha. Jistojistě dobré znamení, ujišťovala jsem se. Když jsme však prošli vchodovými dveřmi školky, Samovi se rozsvítil nějaký pomyslný radar a začal skládat hubičku do krabičky. Nejspíš měl deja vu z minulého života a tušil, že odtud je už jen krůček k denní docházce, poté nástupu do školy, studiím a nakonec to skončí zahájením nekonečného pracovního procesu. Odhodlal se rozhodně nic neuspěchat.
Bylo mi horko. Nepomohlo ukazování obrázků na stěnách ani nefalšovaný zájem culíkaté holčičky, Sam se dožadoval odchodu a plakal tak vyděšeně, jako kdyby právě předčasně uviděl čerta. Po čele mi stékal pot, mimino v břiše sebou mlelo na podporu brášky, Samík mě táhl za ruku k východu a v krku mi kynul obrovský knedlík. Byla to směs dojetí nad pidizařízením pro pidilidi, roztomilými výkresy a dekoracemi a lítosti nad opravdovým stresem, který Samík evidentně zažíval. Paní ředitelka mě ujišťovala, že to je normální a opravdu nevypadala ani trochu vyvedená z míry, narozdíl ode mě, tak jsem nás radši omluvila, zamumlala jsem že to raději zkusíme jindy a s uřvánkem v náručí jsem spěchala na vzduch, kde jsem se snažila stabilizovat duševní stav nás obou.
Vzala jsem Sama do blízké kavárny na jablečný džus na usmířenou. Popíjel nápoj brčkem, mlčel a vyčítavě si mě prohlížel, když jsem průběh zahájení školkové docházky líčila muži v dlouhé sms, na kterou mi za chvíli přišla odpověď: "Nemuzu rict, ze by me to prekvapilo." (no nejsou ti muži skvělou oporou? Asi sháním tuto knihu..;)).
Ale potom byl Samík aspoň zlatej. Šli jsme spolu nakoupit, držel se mě, dokonce mi chvíli nesl i tašku, nekradl věci z regálů jako obvykle, nepáchal škody a neutíkal jako obvykle, trpělivě se mnou oběhl i další pochůzky, doma snědl oběd a po něm bez obvyklých cavyků zalehnul a usnul (přičemž se ke mně tiskl jako přísavník pětiprstý).
Čerta s Mikulášem jsme na dnešek nepozvali (ostatně to nemáme v úmyslu ani za rok, ani jindy), protože my naše dítě čertem strašit nemusíme. My máme ode dneška jiný zastrašovací nástroj - školku.
PS: Po dnešku mám pocit, že další pokus o docházku budu schopna absolvovat až po porodu a odkojení, až budu zase v normální emocionální kondici. Pokud se mi náhodou už po porodu nevrátí, pak aspoň budu moct použít nějaké podpůrné prostředky jako třeba Bachovky (krizovou esenci), alkohol nebo jiné drogy, protože přátelé, první návštěva školky může být fakt mazec.
čtvrtek 19. května 2011
Samův velký malý vůz
Sam má nové přibližovadlo, jen nerad se totiž vzdal mnohem menšího odstrkovadla ve prospěch Eliáška, o rok mladšího bratránka, jehož věková kategorie je jaksi odpovídající. Takže jsme hned pořídili náhradní, především takové, u kterého by neměl kolínka až u brady.
K naší velké "radosti" byl ze všech autíček největší a tudíž pro Sama nejlepší pouze Mercedes, tuhle značku fakt nemusíme a doma Mercedesům interně přezdíváme HVĚZDOLET. Taky si o majitelích hvězdoletů myslíme své a aféra piráta z D1 pana Trpišovského naší teorii jen potvrzuje (stejně jako výjimky potvrzují pravidlo, tak se případně nečilte. Koneckonců teď je majitelem Mercedesu i Samík ;)).
Každopádně auto jako takové je moc fajn; kola jsou gumová, takže nedělají rambajs, podvozek je vyšší, čili nevadí přejetí drobných předmětů (u nížšího odstrkovadla se vždy zaklínila do podvozku a Sam je vláčel dál, mně z toho skřípotu šly uši do kornoutků, no znáte to). Takže: doporučujeme!
P.S.: jediná drobná nevýhoda je, že auto má i víčko na nádrž, takže teď má náš lux další funkci a jeho hadice musí suplovat benzínové čerpadlo. Já jsem samozřejmě pumpařka. A ten černý Mercedes nejenže odjíždí od stojanu bez placení, ale ještě mi občas přejede špičky nohou. Zatracená práce!
K naší velké "radosti" byl ze všech autíček největší a tudíž pro Sama nejlepší pouze Mercedes, tuhle značku fakt nemusíme a doma Mercedesům interně přezdíváme HVĚZDOLET. Taky si o majitelích hvězdoletů myslíme své a aféra piráta z D1 pana Trpišovského naší teorii jen potvrzuje (stejně jako výjimky potvrzují pravidlo, tak se případně nečilte. Koneckonců teď je majitelem Mercedesu i Samík ;)).
Každopádně auto jako takové je moc fajn; kola jsou gumová, takže nedělají rambajs, podvozek je vyšší, čili nevadí přejetí drobných předmětů (u nížšího odstrkovadla se vždy zaklínila do podvozku a Sam je vláčel dál, mně z toho skřípotu šly uši do kornoutků, no znáte to). Takže: doporučujeme!
P.S.: jediná drobná nevýhoda je, že auto má i víčko na nádrž, takže teď má náš lux další funkci a jeho hadice musí suplovat benzínové čerpadlo. Já jsem samozřejmě pumpařka. A ten černý Mercedes nejenže odjíždí od stojanu bez placení, ale ještě mi občas přejede špičky nohou. Zatracená práce!
úterý 26. dubna 2011
Narozeninový mejdan
Ano ano, jak už zde bylo zmíněno, uběhly dva roky od doby, kdy mi jednoho krásného posledního březnového sobotního odpoledne v 15:45 středoevropského času (málem jsem napsala středočeského) rupla voda a o 16 hodin později přišel na svět císařským řezem, jak se na princátko patří, náš poklad.
I chytli jsme se této příležitosti, abych se legálně mohli opít před prarodiči výše jmenovaného a uspořádali mýdlo jak se patří.
Zároveň jsme sezvali naše nejbližší se svými ratolestmi a druhou dubnovou sobotu, kdy už bylo dostatečně teplo a byl předpoklad, že všechny teplůtky, rýmičky a kašlíčky budou vyléčeny, jsme uspořádali oslavu. Bohužel, předpoklad byl mylný, pár dětí mělo omluvenou absenci, Áju trápilo ucho, Robínek měl nudle jako opratě, a někdo další z přítomných s sebou na oslavu vzal i bacila střevní křipky, takže Samík noc a den po oslavě problinkal, jako kdyby to báječně nachlazené Chardonnay 2004 popíjel s dospěláky (a následně jsme virózu prodělali úplně všichni, kromě dědy a strýčka, který preventivně požíval slivovici a vyplatilo se mu to).
Tím však stinné stránky mejdanu končí, vše ostatní se podařilo, ještě jednou děkujeme všem dětem i jejich pyšným a unaveným rodičům za návštěvu a dárky, rádi jsme vás viděli, škoda, že jsme si toho moc nestačili říct, protože jsme neustále odbíhali k ratolestem, utírali zadky, nudle, obouvali botičky, utahovali tkaničky, zastrkávali trička do kalhot, dělali záchranu na skluzavce, fotili děti (Luisa: "tetó, vyfoť mi zadéék"), krmili, nutili je dodržovat pitný režim, řešili šarvátky a tišili, aby to v restauraci nebylo jako v pavilónu opic a divého ptactva zároveň!
Moc se nám to opět líbilo a těšíme se na další akci, grilování u nás na chaloupce, termín upřesníme, ale kdyby se to sešlo tak, že už se bude dát lítat po zahradě "na Adama" (jen děti pochopitelně), koupat se a večer posedět u grilu (s chůvičkama uprostřed stolu, to je pak sranda jak všichni skáčou po těch svých, když v nich škrtne :D), tak by to bylo supiš a perfiš (kdopak ví, odkud tyhle patvary pochází?)!
Na závěr tradičně děkujeme Prácheňské cukrárně ve Strakonicích za báječný a nádherný dort, velice si vážíme toho, že nám jej dovezli až do Prahy a byl opravdu výborný, poctivý, s pravým máslem a smetanou, žádnými umělými náhražkami. Svět je tady ještě v pořádku, abych parafrázovala reklamu na Globus.
Dále děkujeme Rodinné restauraci Maják v Praze-Stodůlkách za poskytnutí prostoru, trpělivou obsluhu, dobré jídlo a pití, je fajn že jsou v Praze restaurace, kde jsou děti opravdu vítány a nejen trpěny.
Obojí vřele doporučujeme!
I chytli jsme se této příležitosti, abych se legálně mohli opít před prarodiči výše jmenovaného a uspořádali mýdlo jak se patří.
Zároveň jsme sezvali naše nejbližší se svými ratolestmi a druhou dubnovou sobotu, kdy už bylo dostatečně teplo a byl předpoklad, že všechny teplůtky, rýmičky a kašlíčky budou vyléčeny, jsme uspořádali oslavu. Bohužel, předpoklad byl mylný, pár dětí mělo omluvenou absenci, Áju trápilo ucho, Robínek měl nudle jako opratě, a někdo další z přítomných s sebou na oslavu vzal i bacila střevní křipky, takže Samík noc a den po oslavě problinkal, jako kdyby to báječně nachlazené Chardonnay 2004 popíjel s dospěláky (a následně jsme virózu prodělali úplně všichni, kromě dědy a strýčka, který preventivně požíval slivovici a vyplatilo se mu to).
Tím však stinné stránky mejdanu končí, vše ostatní se podařilo, ještě jednou děkujeme všem dětem i jejich pyšným a unaveným rodičům za návštěvu a dárky, rádi jsme vás viděli, škoda, že jsme si toho moc nestačili říct, protože jsme neustále odbíhali k ratolestem, utírali zadky, nudle, obouvali botičky, utahovali tkaničky, zastrkávali trička do kalhot, dělali záchranu na skluzavce, fotili děti (Luisa: "tetó, vyfoť mi zadéék"), krmili, nutili je dodržovat pitný režim, řešili šarvátky a tišili, aby to v restauraci nebylo jako v pavilónu opic a divého ptactva zároveň!
Moc se nám to opět líbilo a těšíme se na další akci, grilování u nás na chaloupce, termín upřesníme, ale kdyby se to sešlo tak, že už se bude dát lítat po zahradě "na Adama" (jen děti pochopitelně), koupat se a večer posedět u grilu (s chůvičkama uprostřed stolu, to je pak sranda jak všichni skáčou po těch svých, když v nich škrtne :D), tak by to bylo supiš a perfiš (kdopak ví, odkud tyhle patvary pochází?)!
Na závěr tradičně děkujeme Prácheňské cukrárně ve Strakonicích za báječný a nádherný dort, velice si vážíme toho, že nám jej dovezli až do Prahy a byl opravdu výborný, poctivý, s pravým máslem a smetanou, žádnými umělými náhražkami. Svět je tady ještě v pořádku, abych parafrázovala reklamu na Globus.
Dále děkujeme Rodinné restauraci Maják v Praze-Stodůlkách za poskytnutí prostoru, trpělivou obsluhu, dobré jídlo a pití, je fajn že jsou v Praze restaurace, kde jsou děti opravdu vítány a nejen trpěny.
Obojí vřele doporučujeme!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)