Zatracený hormony!

Když jsem čekala Samíka, znala jsem pojem těhotenských hormonů pouze z vyprávění a pozorování hormony "postižených" nebo "zasažených". Štkaní nad televizními reklamami na plenky a životní pojištění jsem nechápala, nadužívání rozteklých zdrobnělin mi bylo nadále cizí a nic mě nemohlo nepřiměřeně dojmout nebo vykolejit. Větší psychické odolnosti a rovnováze jsem se prostě ve svém stavu těšit nemohla. Podobně jako figuranti v tv reklamě na nápoj s l.casei imunitass, i já byla v nějaké imaginární ochranné bublině, skrz jejíž pevnou membránu  se ke mně nedostalo žádné svinstvo světa (s výjimkou týrání zvířat, které intenzivně prožívám nezávisle na svém stavu přesně od doby, co máme kocoura).

No, tak teď na mě došlo. Druhé těhotenství je v tomto ohledu prostě úplně jiné.

Televizní zprávy skoro nemůžu sledovat, protože jsou pro mě emočně velmi vypjaté. Samozřejmě jsou události, které se asi dotknou všech. Třeba opuštěné gorilátko...fň...
Ale jako mně bylo líto Kaddáfího, že ho popravili jako psa! Nepomáhal ani protiargument, že Kaddáfí zase nechal jako psy popravit tisíce lidí - to mi bylo ještě hůř, pro změnu kvůli všem těm lidem.
Ještěže aspoň trochu se u zpráv člověk může zasmát, třeba nad novým češtinským termínem "odklonit" :D z autorské dílny exministra Kocourka. (N@va: Dva pachatelé ve věku 17 a 19 let přepadli večerku na náměstí ve Lhotě a odklonili celou tržbu).
No nezní to hnedle sofistikovaněji? :D

Každopádně já mám pro svoji nezvyklou citlivost soukromou teorii, a to sice že čekám nositele chromozomů XX, čili děvče. Můj mimořádně nuzný zjev by teorii potvrzoval - zatímco se Samem jsem jenom kvetla, měla jsem skvělou pleť a opravdu hezké vlasy, tentokrát mám pleť se sklonem k nečistotám a vlasy vypadají nejlíp v koňském ohonu, nebo pod čepicí. Jiné vysvětlení pro odlišný průběh druhého těhotenství nemám. Tak jsem opravdu zvědavá na březen!




PS: Mimochodem, pokud s vámi též cloumají těhotenské nebo laktační hormony a chcete si poplakat, tak čtěte dál:

Jednou v létě jsme na naší příjezdové cestě potkali ježečka, jenž byl raněný a měl zlomenou nohu, která mu nepřirozeně trčela do strany. Ležel u cesty, sípal a upíral na mě očka jako dva tmavé korálky, smutné a plné bolesti. Mladší děti dělaly óóh! a důležitě spínaly na ježkem ručky, starší Šimon, akční jako vždy, navrhoval neodkladnou operaci na místě. Soused lakonicky konstatoval že to má ježek za pár a ať na něj nesahám, nebo něco chytnu. Měla jsem knedlík v krku a klepala se mi brada z představy, že ježura jen tak pojde. Odnesla jsem ho na zahradu pod strom, pojistila stín deštníkem a svlažila jsem mu čumáček trochou vody. Pak jsem zavolala do záchranné stanice v Makově u Písku, kde byli ochotní se o ježka postarat a navrch mi poradili, ať zavolám na jeho transport Městskou policii. Bylo mi žinantní strážce pořádku s takovým požadavkem obtěžovat, ale kluci překvapili, do 10 minut byli u nás na samotě a naprosto sdíleli moje odhodlání pro záchranu ježečka! Zúčastněně se ho ujali a ještě říkali, že radši vezou raněné zvířátko do ZS, než ožralu na záchytku do Budějovic! ;)
Nejlepší na celé téhle příhodě je, že v Makově opravdu ježka zachránili a po dvou týdnech pustili zpět do přírody.
No... a už se mi zase mlží zrak.......

Rodinné stříbro aneb jak je to s tou péčí o dítě

Dneska jsem narazila na super odkaz na blogu Ronji (doporučuji odkaz, i blog).
Díky Ronjo, díky Veroniko Žilková, budu odkazovat dál a teď na něj navážu.

Když jsem brzy po Samově narození dostala od švagrové (matky tří dětí) knížku o péči o dítě, tak jsem se divila, že zrovna ona shledává takovou knížku jako vhodný dárek pro jinou čerstvou matku, notabene pro mě (protahuju hubu a obracím oči vsloup ;)). Nevěřím, že jakákoli čerstvá maminka nezvládne péči o svoje miminko bez toho, že by se nejdřív musela nadrtit postup v nějaké bichli, často hojně prošpikované reklamními fotkami formátu A4 na dětskou kosmetiku a kočárky, což jasně poukazuje na to, jaký účel má taková kniha především! Drahnou dobu jsem Život dítěte vůbec neotevřela a i přes její velikost jsem ji okázale ignorovala. Už jsem se poťouchle těšila, jak podniknu nějakou odvetnou akci a švagrové dám pod stromeček třeba stolní kalendář Vaříme s Jirkou Babicou nebo knihu Historie a současnost nohejbalu v Čechách.
S odstupem času se omlouvám švagrové i autorce podceňované knihy, Kateřině Janouchové.


Kateřina žije ve Švédsku a nevtíravě zastává laskavou tolerantní výchovu, ale s pevnými hranicemi (tedy žádné: "drahoušku, ty jsi ale opravdu šikovný, ale nebylo by lepší, kdybys přestal tím mečem bodat do parket?").
Je sama matkou pěti dětí, což je mi velice sympatické, protože - při vší úctě k mnoha mužským psychologům, ale i bezdětným ženám-psychouškám - cítím, že jedině ženská, která si projde osobní zkušeností, notabene několikanásobnou, mi může případně opravdu něco říct k takové věci jako je být matkou. Navíc ona umí pojmenovat věci pravým jménem, takže bez frází a příkras přijde na přetřes všechno "lidské", přesto bez zbytečného dramatizování a dělání z "roviny kopec", jak říká naše mamá.

Suma sumárum je opravdu nesmírně oblažující číst, že není vůbec nebezpečné, když je vaše tříleté dítě prakticky živo pouze ze dvou druhů jídel (u nás ze čtyř: kuřecích "híhečků" s brkaší, špaget bolognese, svíčkové a palačinek) a denně mu zcela nevýchovně snesete jedno Kindervejce. Jediné, co to může negativně ovlivnit, jsou maximálně tak vztahy s kamarádkami, které nasedly na módní alternativní vlnu a se svými potomky jedou v bulguru, pohance, naklíčené pšenici, spinují vodu a vůbec veškeré tekutiny a před jídlem zarecitují waldorfskou říkanku:

Všechno co roste ze Země,
chutná a voní příjemně.
Sluníčko s deštěm den co den,
rostlinky ze Země vytahují ven.
Děkujeme ti sluníčko,
žes uzrálo zrníčko.
Děkujeme ti Země milá,
žes to zrnko v sobě skryla.

V knížce je víc "úlevových" pasáží a moc se mi líbí, že v ní nacházím oporu pro některé moje společensky nepřijatelné názory, např. jako že nevidím nejmenší důvod proč týrat dvouleté dítě odnaučováním dudlíku nebo systematickým odplenkováváním. Ještě jsem nezaznamenala žádného fyziologického jedince, kterému by vášeň pro dudlík a plenu vydržela přes školní docházku až do dospělosti, tím míň mám důvod se obávat, že by Samík byl zrovna tím prvním. (A opravdu, přes mé nulové úsilí se zbavil obého, a to dokonce plus mínus nastejno jako "cvičené" děti). 

Ale zpět ke knížkám a rozumům. Je škoda, že není víc "normálních" knih.

Je škoda, že mezi současnými rodičovskými bestsellery je (typicky americkým patosem napsaná) kniha pojednávající o tom, jak vychovávají své děti indiáni v Amazonii, nebo hit o výchově dětí v Západním světě (např. svírání potomků v pevném objetí) od bezdětné psycholožky.

Ale úplně největší škoda je, když v rodině nefunguje předávání selských rozumů a vzorů z generace na generaci a člověk je na to tápání, experimentování a aplikování rozumů z knih a netu vlastně odkázán. Jsem ráda, že mám v té svojí rodině normální zdravý vzor. Díky mami, díky babi, ale i díky vám, táto a dědo!  

Snad se mi podaří to naše rodinné stříbro "nezabít" a předat v pořádku dál!

A proč?

Why? A proč?


Tahle epizoda ze sitcomu Lucky Louie nepotřebuje titulky (jako ne že by tatínkovy odpovědi nebyly vtipné ;)).